Před několika lety jsem se viděl závodit na asfaltu. PIM seriál bylo něco. Ani nevím jak, párkrát jsem skončil na startu trail závodů do 10km a po shlédnutí videa o UTMB jsem si říkal "hovada" - proč bych se měl honit kolem nějaký hory 2 dny? Nic pro mě.
O pár let později a několika desetitísici vertikálních metrů v nohách procházím různé blogy, diskuse, weby o nových, ale i tradičních závodech. Nemám seznam kde bych odškrtával co chci absolvovat. Ale mám seznam, kam si po závodě připisuji své "skalpy", kde mám akceptovatelný čas. Tam, kde nemám, musím jít ještě jednou ... K100 je na tomto seznamu. Od včera.
jedna vrcholová v půl sedmé - nikde nikdo, jen 3 pochodníci, vítr, mraky ... a husí kůže
Olaf popsal historii tradiční a letos jubilejní stovkařské akce v tomto článku. Text je to výborný a opravdu obohacující - doporučuji. Nejvíce mě pobavila část, kde Olaf popisuje, jak K100 patřívala k jedněm z nejtěžších stovek v bývalém Československu. Od určité doby ale obtížností zapadla do průměru a dneska patří díky větším masakrům, co do převýšení a obtížnosti, už k těm lehčím.
Nechci to zlehčovat. Každá stovka je těžká. Je těžká vždy ve chvíli, kdy máte krizi a jste na trase. A takové chvíle přichází opravdu skoro vždy. Pro 50.ročník hrálo do karet i poměrně dobré počasí. Žádný déšť, ani sníh - co víc si přát? S odstupem dne od akce je v porovnání s jiným opravdu ta lehčí, ale o to krásnější.
Krakonošova 100 patří díky horskému prostředí s nádhernými výhledy k těm nejhezčím závodům, které jsem zatím šel.
Letos se šlo na Sněžku. V 2015 KRNAP znepřístupnil vrchol Sněžky (lépe řečeno trasy vedoucí národním parkem) pro hromadně pořádané akce. Na rok 2016 byla K100 udělena výjimka mj.díky jubilejnímu ročníku, který, kdybych to teď prokoučoval, tak mohu běžet asi až v 90letech, kdy bude stý ročník K100. No to bych asi nedal.... :-)
Minimálně kvůli jubileu a pak také jedné malé troufalé recesi jsem chtěl jít K100 letos. Chtěl jsem na Sněžku tak moc, že jsem dost intenzivně bojoval s nějakou ebolou, co přinesly děti z biolaborky ve škole a školce. No nemocný jsem úplně nebyl, ale OK také ne. Byl jsem dost unavený a v noční části závodu (na začátku defacto) jsem i usínal za chůze. No ideál to nebyl.
Cesta
No klasika - hektický. Jak začátečník. Anebo asi ani ne, protože ti jsou na místě již s denním předstihem a ve sportovním chodí již od rána, aby neprošvihli start. Já jsem neměl ani sbaleno celých 5 minut před příjezdem Jirky, jehož autem jsme jeli. Kolotoč zkrátím - takhle jsme si to užívali v autě a na místě byli asi 2,5 hod před prvními startujícími.
já s Jakubem vysmátí. Řidič spí
Když náš řidič usnul, stopli jsme spolehlivějšího
Před startem
V místě registrace, ve Vrchlabí, bylo tou dobou celkem pusto. Cestou od auta jsem okukoval hospody a odhadoval, ve které z nich ladí formu "Sucháč" s Martinem a další.
počasí vypadalo všelijak, ale obrázky z radaru splnily očekávání a ty tmavé mraky oděšly
Po příchodu do zahrady DDM "Pelíšek" Vrchlabí, kde byl hlavní tábor, jsem bez fronty dostal mapku s číslem a čipem, triko K100 s mapou na zádech (asi aby ti, které předběhnu nezabloudili) a nějaké to čtivo. Pozdravím se s ... a kurňa. Tu jsou všichni. OK no ... tak z těch ikonických klasiků Olaf, Honza Sedlák a další, se kterými jsem ještě nepopil sklenku na tykání. Nicméně dále tu bylo tolik lidí, že jsem nestíhal ani říkat pozdravy. Navíc má únava z předchozích dní trochu blokovala mozek a tak občas váhám, zda znám jména lidí, co mě zdraví. Schýzu podpořil Olaf, který mě přišel podruhé pozdravit a já jsem fakt znejistěl, co je sen a co realita :-)
U Jirky před autem jsme se přehodili do mundůru sporťáků. Jako správnej hektik, co balil do tašky 5 min před odjezdem jsem zapomněl obinadlo, náplasti, ibáč (pozor - toto není výbava pro dokončení, ale přečkání v bolestech až přijde pomoc), tejp - vlastně celou lékárnu. Aspoň, že fólii mám. V batůžku ještě probíhá poslední kolo lustrace. Návleky na lejtka ven - to ustojím, rukavice ven - ruce dám do rukávů, šusťákové kalhoty ven - musím kmitat nohama. Hůlky ... no člověk nikdy neví - dovnitř na místo hydrovaku.
Každopádně příjemný pokec s Radkem a Honzou:
foto Olaf Čihák
Pak přišli další a další ... a další ... a Honza "Sucháč", který nezklamal a došel v péřovce s krosnou, tak jsem pár přísedících znejistěl hláškou, že on jedinej četl předpověď a navíc poběží v čele na pohodu a tu péřovku má, aby se vůbec trochu zahřál.
Start...
... (ne)byl na náměstí. Na náměstí se řadili závodníci. Startovalo se od 20 do 21 hodin s tím, že se dalo jít i později. K100 je totiž dálkový pochod a ne závod ... oficiálně. Na seřadišti bylo ještě víc kamarádů, než u DDM. Wow. To je sebranka. Tak teď fakt nevím, s kým běžet. Jakub do mě hustí už od cesty autem, že půjdem na 13 hodin. Já to vidím střízlivěji - 16 až 17hod s tím, že vím, jak se cítím a cokoliv pod bude spíš zázrak vykoupený týdenní nemocí.
Elitní skupinka - Radek, Lukáš, Klára, Kristýna, Petr
Michael vzadu
A ještě jedna mi unikla z předchozích fotek - Renata
Jak jsem zmínil. Start byl již od 20.hodiny a vzhledem k tomu, že se všichni kamarádi začali odebírat směrem na trasu, tak jsem šel také. Nemělo pro mne smysl čekat na 21.hodinu, abych viděl Radkova záda. Uvidím je tak jak tak, jen o něco dále. Navíc bylo světlo, tak jsem využil možnost jít s turistama dřív a odfofrovat co nejvíce ze začátku bez čelovky. Nutno dodat, že čipový čas se startoval až na kontrolním stanovišti s čipem za Vrchlabím, takže čas neběžel od náměstí.
"správní chlapi" krakonošově podání :-)))
Jakub za to začal brát už na začátku. Trochu se mu splašily nohy a běhal už první kopce
Michal a Pavel zepředu
Michal zezadu
jak jsem říkal - mraky roztrhány, světlo i po startu. Ideál
Závod-pochod
Pochod byl nadále zajímavý. Co jsme neprobrali s kamarády, probrali jsme teď - za pochodu. Kupodivu mi to docela šlo a držel jsem se Kristýny (pozdější vítězka v novém ženském traťovém rekordu) a Michalem. Držel jsem se jich tak vehementně, až mě odvolalo volání divočiny.
Docvakli mě Petr a Pavel, se kterými jsem prohodil pár slov, ale pak jsem se rozcupital. Potřeboval jsem se hýbat. V okolí se stabilizovalo pár souputníků s podobným tempem a cca na 18.km jsme se začli spíš tahat než nahánět s Romanem, se kterým nám to kupodivu vydrželo až do konce. Do kopců jsem ho určitě trochu brzdil, ale na konci jsem mu to v Peci snad vynahradil...
Díky Romanovi jsem dokonce nemusel ani koukat na GPS, protože měl celou trasu asi vypálenou do mozku laserem ... přesně vědel, kde jak po jaké značce jít. Jediné, co nevěděl ani on, ani já bylo, kam v tý zatracený mlze šlápnout. Na chůzi OK, na klus to šlo a rychlý běh ... no to už musel být fakt hodně rychlý běh ala Radek a čelní borci, kdy se jim točej nohy a je jim jedno, na čem stojej. Jestli to je asfalt, hlína, metr vysoký kámen tvaru jehly, nebo svazek kořenů. Ale já takovej borec nejsem a tak namísto točení nožkama jsem točil pár nadávek každých několik minut, když se mi smekla noha ...
... ale byla to nádhera. absolutní ticho, sem tam zafučel větřík, mlha, čelovky svit, občas zurčení potůčku, sem tam prasknutí větviček, kořenů a občas i kotníků. Neberte to - takovou romantiku. :-)
S Romanem povídáme o všem možným. Také o tom, jak by se to tu metlo, kdyby ..... kdyby jsou chyby a dnes je dnes. Kdyby ale nebyla mlha, určitě bychom svištěli lesem rychleji. Dívám se na čas a odhaduji, kdy Radek vyrazí a tipujeme, kdy a kde nás předběhne ... a stalo se tak přesně na metě půlmaratonu 2km před Dvoračkama. Sakra. Doufal jsem, že mu dám víc. Když kolem nás utíká jak duch v mlze pokřiknu jen něco v duchu ať se nepředře a že má dávat bacha na přepálený starty ... ale to už možná neslyšel. Svit jeho čelovky utlumila mlha. Za pár minut se kolem nás prohnali postupně další a další "lovci, co cítili krev".
Někde zde v rozpětí asi 7km jsem měl brutální krizi. Krom toho, že jsem mžoural pod sebe, abych viděl aspoň, kam šlapu, tak jsem usínal. Únava z předchozích dní se projevila v plný kráse. Šup tam s guaranou. :-)
Někde zde v rozpětí asi 7km jsem měl brutální krizi. Krom toho, že jsem mžoural pod sebe, abych viděl aspoň, kam šlapu, tak jsem usínal. Únava z předchozích dní se projevila v plný kráse. Šup tam s guaranou. :-)
Z Mumlavských vodopádů za Harrachovem jsme si užili jen hukot vody, ale byl to také zážitek. Až ke Špindlerově boudě to ale šlo (až na menší běhání v perimetru 10metrů a hledání se navzájem v mlze). Bylo to ale pěkné - trail s tvrdým podložím, někdy dostal kotník sem tam zabrat ... ale ... ale za chvíli se to mělo změnit. Mezi Špindlerovou boudou a Rozcestím pod Pialgrzymami to byla stezka, kterou sponzorovali snad všichni fyzioterapeuti z okolí, aby měli dost pacošů na živobytí. Když tam nebyl kámen, byl tam kořen, když tam nebyl kořen, bylo tam bahno, když tam nebylo bahno, byla tam voda ... ve který byl kámen. Anebo kořen. S bahnem. Kde to bylo neúnosné, tam byly dřevěné lávky, kde jsem se jako správnej posera s roztřesenýma nohama bál, že zbuchnu do bažin na mokré dřevěné lávce. :-)
tohle je ještě příjemnej pohled na to, čím se šlo. foto Jiří Strangmuller (já tam šel ještě za šera a fotky nestojí za nic)
K Rozcestí pod Pialgrzymami na nás začlo vykukovat sluníčko, které o sobě dávalo vědět překvapivě (pro mě) již od půl třetí.
kuk z lesa ven - poprvé na nás zamával vrcholek "hory šutrů". Ten ale rychle mizel a vykukoval v rychle plujících mracích
jo jo ... už abychom tam byli ...
nová krev do žil s krásně se barvící oblohou
tak na týhle cestě se fakt NEJDE ztratit
rozcestí odkud to je na myslivnu co by kamenem dohodil. Bohužel tam těch kamenů bylo dost ve formě kočičích hlav, které, jak se ukázalo, byly ve výsledku ještě dost milosrdné
Od jídla k jídlu až na Sněžku
Celá trasa je vedena jen po turistických značkách a je popsána v itineráři. Je velmi pěkně popsána, označena, takže bych se bez Romana asi neztratil ani já. Po trase je neskutečné množství občerstvovaček a přehršle potoků, odkud se dá dočerpat, pokud by náhodou na horské chatě neměli pivo. Proti jiným podnikům je K100 opravdu luxusně zabezpečena a snad každých 5-10km je něco, kde se dá najíst, napít (minimálně potůčků je tu asi tak 10 na každém km).
Před startem K100 se objevilo na stránkách, že Poštovna na Sněžce bude pro "rychlíky" zavřená a tak se musíme občerstvit dostatečně v Domek Mysliwski. Mimochodem sem a pak i odsud směrem k Střeše Akademické jsme šli po ... kočicích hlavách?! Ty krabe! Tady jsem řekl Romanovi, že se možná radši přihlásím na PIM maraton v Praze, protože tam jsou ty kostky milosrdnější. Kterýho kokosa tohle napadlo - dláždit cestu na Sněžku (to jsem ještě nevěděl, co nás čeká na druhý straně - kdybych držel hubu radši :) - a ano, na Sněžce jsem nebyl hodně dlouho - tak dlouho, že si pamatuji cestu nahoru jen mlhavě).
Na kontrole v Domku Mysliwskim nás nasměrovali dále po dlažebních kostkách až na Strecha Akademicka. A tam bylo slunko fakt nejhezčí. Ikdyž "trochu" pofukovalo ...
Strecha Akademicka byla opravdu kousek od myslivny
a tohle s mnoha dalšími je důvod, proč "to" dělat - tyhle šílenosti
Roman ... horská idylka
jop - foukalo no ... :-)
ano, další kýč, ale když to je tak pěkný :-)
Pak už to bylo r y c h l é é é é ... s nadsázkou teda ... Bialy Jar Lawinisko, Slasky dom - to šlo a bavilo mě to, ale pak nahoru na Sněžku ... jo, vážně jsem to zapomněl :-))) A docela jsme se divili s Romanem, proč, že to tam mají hromadný akce zákaz? Byli jsme na vrcholu v celých třech exemplářích.
vrchol, azuro, mraky, vichr ... vše v jednom
vrcholové selfie ... trochu zmrtvenej teda
trochu to tam se mnou mávalo - cesta za opuštěnýma kleštičkama
tak tam někam jdeme. a TADY začíná peklíčko pro kotníčky po 65km
Vzhůru dolů
Tady jsem měl už docela vymlácený ložiska v kotnících, na patách se ozývaly volnější ponožky (díky vodě a potu v nich). Sem tam zase prošlápnutý kotník, no prostě klasika. Tady už jsme s Romanem jen tak hopkali. A nejen s Romanem. Nepředběhli jsme nikoho, krom kolegů, co seděli po cestě a popíjeli nějakej energeťák a zezadu nás nikdo neatakoval, což je co říct. Ne, že bychom byli tak rychlí. Zkrátka jsme byli VŠICHNI tak na kaši.
shadowselfie (shadowfie) se Sněžkou
romantika s kouskem Romana :-)
jindy by se to nezdálo, jak je TOHLE pro nohy ošklivej podklad
ale bylo to nádherný ...
Ze Sněžky už jen z kopce?
Ale jo, fakt to šlo z kopce ... nohy netočily naplno ... podle záznamu z Garminu jsem tady měl opakovaný výpadky energie ... jak klesala tepovka, když mi docházelo a naopak vyrostla, když jsem dolil benzín do ohně. A dolíval jsem často ...
Z kopce to ale šlo a tak se cupitalo. Pocitově celkem rychle. Podle hodinek jsem se ale nepřibližoval ani tempu mého obvyklého regeneračního klusu. No co, není to procházka. Ale jelo to celkem dobře. Po pár km tupého courání chůzi s proložkama klusem se začnu ale brutálně tlemit. Roman se ptá, co se děje a já, že už máme dost vymleto. Naše družná konverzace posledních asi 40km najednou utichla. Jdem, tlapkáme a ... mlčíme. Tak to musí bejt hodně zlý :-))) Jediné, čím nás chlácholím, že všichni ostatní jsou na tom úplně stejně.
Do Pece jsme to nějak přežili ... já vzpomínal na "zimní Apaluchu", kdy jsme banda trhlejch tatíků vyrazili s dětma na sáňky a boby ... byla obleva, ale v noci to zmrzlo a nedalo se jezdit, protože na ledu to nebrzdí. Tady po tý cestě jsem měl řetězové nesmeky a spoustěl děti na saních předemnou a brzdil nás všechny. Tak nějak jsem si to teď opakoval, protože jsem malejma krůčkama, v lehkých bolestech cupital po suchým asfaltu do Úpy. Z Úpy už jen asfalt do Pece, kde na Romana dopadla žaludeční krize. Pozval jsem ho tedy na ochutnávku mých hodů ze sušenýho kuřete (sushene maso v pytliku - "žerky" :)) ... na Hochkoenigu mi to pomohlo. Tady taky a Romanovi snad také.
Ke stolu si přisedá holčina a druhá její kámoška stojí vedle. Povídají si.
"bla bla bla ..." neposlouchám - jen slyším, ale nevnímám.
"bla bla bla ... si sama smrdím ..." cukry mi začínají dotékat do mozku a zavtipkuji: "ne ne, to smrdim já".
"ne, tohle jsem fakt já ... bla bla" nevnímám, ale usmáli jsme se všichni kolem.
"bla bla bla ..." neposlouchám - jen slyším, ale nevnímám.
"bla bla bla ... si sama smrdím ..." cukry mi začínají dotékat do mozku a zavtipkuji: "ne ne, to smrdim já".
"ne, tohle jsem fakt já ... bla bla" nevnímám, ale usmáli jsme se všichni kolem.
"neznáme se z Peruna?", zeptá se holka.
Kývám hlavou, jako že určitě (byl jsem tam každý rok, tak to by bylo, abych tam nebyl :-))) ... jen si marně vzpomínám, že bych se tam s nějakou holkou seznámil. No ... to asi ten můj seschlej ksicht s frňákem ... se nedaj zapomenout. Anebo mě poznala po čuchu ... :-))))
Popravdě, ani nevím, zda odešla předemnou, nebo až po mně. Muselo to se mnou být tragický.
Závěrečný trhák ...
... se fakt nekonal, jinak bych měl čas přes 14 hodin. Zato se konal pěkně dlouhej stoupák, na který jsem se těšil. Ano, jsem blázen, ale když se těším, vím na co ... teď to byl poslední kopec na trati. Sice to byl pořádnej krpál, a sice po asfaltu, ale nahoře se to zlomilo do lesů, hájů a luk, ale šlapal jsem seč mi síly stačily.
Roman si užíval magnetické přitažlivosti cíle, kdy ho to k němu snad nadnášelo, zatímco já jsem těžce vlál za ním. Romana posedl závodních duch. Nechtěl se nechat předběhnout, tak mě donutil k velmi dlouhému a souvislému klusu. Ale toho snad stoletýho borce (nevím - zrak už mi taky nesloužil) za náma jsme setřásli! :-D
Dokonce jsme v této části cesty probíhali krásný traily (seběhy), ze kterých teda Roman neměl tak velkou radost jako já. Z brždění měl nohy trochu bolavé, já jsem za to měl 2 mega puchýře na patách díky mokrým fuseklím ...
levá a pravá nožka. takhle to je menší - po ledování
Cesta se s námi houpala jak na houpačce. Bylo to ale nádherný. Ke konci sice asfalt, ale mezi loukami a s krásnými výhledy. Za pár km jsme uviděli nad loukou věž kostelíka ve Vrchlabí. Prý, že to je ono. Kousek. Cesta nás svádí na poslední krásný trail, kde trháme dalšího stovkaře a užíváme si společný doběh do cíle s 50tkovou trasou. Roman se ptá, jestli dáme doběh za odbíjení 12.hodiny. Prej by to bylo dobrý. Tak jsem řekl, že jo, ale ještě budem muset stopnout někde v hospodě, protože máme tak 15minut před polednem a jsme skoro u kostela. Nechce se nám ...
... A tak po vzoru Toma Štveráka dobíhám do cíle a stíhám polední meníčka v místních restauracích. Co na tom, že Radek a první borci stihli snídaňový švédský stůl. Já jsem gurmán a mám hlad, tak chodím na oběd!
jo jo ... poslední kontrola :-) foto Jiří Novák
Denisa dojela s pidižvýkama chvíli před doběhem. To bylo radosti :-) foto Jiří Novák
A za rok? Nevím. Možná. Trasa je to nádherná. Ale nádherných závodů je mnoho a je potřeba jich tolik vidět ... :-) ... ale jednou se sem určitě vrátím.
to numero na hodinách je jen za sobotu - páteční kroky a km jsou, jak jinak, v pátečním záznamu
Apropo ... 115.místo, 15:32hod. Nad můj plán splněno (odhadoval jsem 16-17hod vzhledem k mému stavu) ... za jiných okolností bych měl být schopen to dát podstatně rychleji ... ale o tom je ultra. Můžete formu ladit sebe lépe, ale na takové vzdálenosti se může cokoliv pokazit již dlouho před startem a s narůstající vzdáleností roste i jistota, že se to odrazí ve výkonu.
Závod:
Za mě moc pěkný. Organizace - pěkně do odsýpalo. Je vidět, že pořadatelé ví, co dělají. Skoro mi chyběla Olafova oldschoolová karta na kontroly s fixem a čip na přívěšku.
Značení bylo dokonalé - krom standardní turistické bylo doplněno i šipkami, které ale podle mě nebyly ani moc třeba.
Občerstvovačky - vše, co si člověk přeje - já byl teda zaskočen. Teplej čaj na tolika stanicích není moc obvyklej ani v zahraničí. Tady si lidí hodně vážej ... skoro až moc velký luxus. Jídlo bylo super a bylo ho dostatek. Možná zařadit na více stanicích vývar namísto jednoho kotle s čajem?
Když člověku dojde voda, tak lze naplnit asi kdekoliv po cestě z potoka. Ano, jsem možná prase, ale lepší se pokadit, než skončit na kapačkách kvůli dehydrataci. :-)
Výbava:
- 3x buff (1 na hlavě jako čelenka - to byl buff s kšiltem, 1 buff na krku, další pak záložák a vnoci místo čepice)
- 1.vrstva triko Adidas Techfit s dlouhým rukávem
- 2.vrstva triko Salomon advanced skin s dlouhým rukávem (ten jsem dle potřeby chlazení jen vyhrnoval)
- 3. vrstva Salomon Minim 2,5L bunda - oblékal jsme ji přes batoh
- kompresní kraťasy Skins A400
- přes to 3/4 kalhoty Adidas
- ponožky Compressport 3D dots Trail
- návleky Inov-8 gaiters
- boty La Sportiva Akasha
- batoh - teda vesta Salomon Adv Skin 12 set
- čelovka Petzl Nao 1.generace
- 2x 500ml softflask (bidon) Hydrapak
- hole Leki Micro Magic - skládací s rukavičkou
- Road ID psí známka
- Hodiny - Garmin Fenix 3 (jistota) a Garmin Forerunner 735XT (někde to testovat musím, ne?)
Konzumace:
Bohužel si nepamatuji 100procentně, co jsem kde snědl, ale bylo tam:
- chleby s marmeládou
- chleby se škvarkovou pomazánkou (v Peci ... dva ... tam bylo třeba)
- polévku
- 3x čaj, kus kafe
- Jerky kuřecí
- balení Haribo gumídků
- 4 saltsticky
- 2 BCAA kapsle
- 2 guaranové tablety
- půlku tuby ISOSTAR kapslí do pití (samozřejmě rozpuštených v pití ... jak jinak :-))
- 2 raw tyčinky
- 3 mandlové tyčky z Decathlonu
- 1 ovocná tyčka z Decathlonu
- 4x300vkovej gel z Decathlonu, 3x700kovej gel s kofeinem a vitamínama z Decathlonu
