Je neděle večer,
jsem rád, že sedím, ale ještě radši bych ležel a spal, jedl a hlavně se nechal
masírovat. Kromě hlavy snad úplně všude. To ale není ničí chyba, než jen moje.
Nevím, jestli budu popisovat vše, jak bývá v mých ostatních reportech. Dnes
to bude snad rychlejší čtení.
Jo, to chápu. Když člověk moc chce a jede naplno, stačí maličkost a žaludek zruší celej závod. Balík vám uteče a zpět se dostanete leda, pokud odejde žaludek i ostatním. A letos tam bylo dost chrtů, co to pálili hned od začátku, protože to bylo DOST běhatelné a rychlé. K tomu málo bláta (ale bylo), rozumné kopce …
No přepal asi ne,
ale zjevný nedostatek času pro regeneraci po Loučení si začal vybírat daň.
Ztuhlo lýtko i přes pravidelné užívání anticramp, iontu, kofoly, čehokoliv.
Docela vtipné, protože se mi začalo ozývat přesně před Karlštejnem tak, jako
před 2ma lety, kdy jsem zde skončil. Letos neskončím.
Seznam vybavení:
Na P100 jsem se
přihlásil hned, jak se otevřely registrace a vyfasoval číslo 86. Bez pohledu na
startovku jsem hodil od boku odhad finálního umístění – někde mezi 20. a
40.místem. Tom Štverák ale zahlásil, jestli jsem viděl startovku a že na tomto
místě se bude pohybovat asi on. Letošní P100 byla prošpikovaná jmény těch
nejlepších borců ve svých kategoriích z ČR, Slovenska, Maďarska a Polska a
těžko říct, jak si poradí s podmínkami a trasou, kterou pro ně Olaf
přichystal.
cestovatelská společnost do Berouna
V den odjezdu
do Berouna, kde byla základna a start, jsme se dohodli s Vláďou na vlaku,
kterým pojedem spolu s dalšími 3mi kamarády. Jak jste zvyklí, něco se mi
vždy přihodí. Koupi lístku a finální potvrzení odkud vlak fakt jede, jsem
nechal na Vláďovi (necítil jsem se na to zopáknout si sprint z před dvou
týdnů). Celou cestu jsem byl dost nervní z toho, že se nic neděje a bál
jsem se, že mě něco potká při závodě. Do vlaku se na Smíchově přidalo mraky
dalších běžců. Bylo vtipné pozorovat, jak je vlak naprásklý frajerama
v běžeckým a s batohy, ze kterých koukají hole. Zvláštní, že jsem
neviděl ani jednu závodnici. Špatnej vlak asi.
Na základce
v Berouně bylo již rušno. Přišli jsme kolem půl desáté večer a od doby, co
jsem strčil nos do dveří jsem jen povídal se známejma, co jsme se dlouho
neviděli. Předzávodní únava z celého dne byla zapomenuta a sosal jsem ze
všech energii a náladu. Prostě taková sociální akce – takový běžecký ples. 
opět tělocvična ... pro takové akce asi lepší místo nelze vymyslet
budoucí vítěz před startem - Radek Brunner a spoluautor
Tralové Závisti a skyrunner Jan Bartas. Dobrá nálada a pohoda
Naproti tomu organizátoři jen kmitali. Když se nad tím
zamyslím, tohle je mazec, co ti lidé, kteří za tím stojím, museli zařídit,
udělat, starat se o věci. Z venku bylo vše naprosto super a běžci a
turisté se starali jen o trasu a sebe. Vše ostatní v zákulisí makalo jak
na drátkách. WOW! Musím vyseknout poklonu. Tohle není organizace na 5km závod,
ale 130km+ závod v lesích, kde se to musí označit, zajistit hospody, aby
tam umístili kontroly a hospody, aby měly otevřeno, dávali jídlo, mraky, mraky
dalších věcí. To je prostě bomba. A Olafovi s týmem to jde rok od roku
déle i bez cenovky, které mají jiné komerční závody, a navíc – vše je děláno
stylem starých zvyků z dálkových pochodů až na jednu maličkost – značení,
které orgové (organizátoři) udělali, bylo dokonalé. Nešlo zabloudit.
Nezdálo se, že by
tu bylo tolik lidí, ale po otevření registrace se udělala slušná lajna. Se
Samem Strakou vystojíme frontu, dostanem itinerář a jdu se plácnout na zem. Na
nohou mám zbrusu nové Heliosy, které nemám ani týden a potřebují pokřtít. A kde
jinde, než na P100? Že se nechodí na závody v nových neodzkoušených
botách? Na maratony tím tuplem? Ale o ultra nikdo nic nepsal – ani Miloš
Škorpil. Dyť to je fuk – na ultra budete mít nohy zničený tak jak tak. 
arzenál na blátivý dlouhý trail
takhle vypadají botky po vybalení z krabice ...
Žádná pohroma?
Dnes asi opravdu
ne. Zatím nic. Vše klapalo výborně. Radek Brunner se přišel pochlubit, jak špatně
zašrouboval lahev a vyteklo mu trochu pití na vestu. No jo … to proto plním
lahve až na místě. :-)
Jediné, z čeho
mám velkou hlavu, zda stihnu první okruh (cca 60km, 2400m+) do soboty do 12
hodin, kdy orgové berou nachystané bágly a odvážejí je do Modřan – do cíle. Ono
já bych ani ten bágl nepotřeboval, ale měl jsem v něm staré boty, co mám
odzkoušené, kdybych měl náhodou rozsekaný chodidla z Heliosů, které mají
tu tlumící pěnu o poznání měkčí.
profil z propozic
Nakonec jsem si
řekl, že když to nedám do 12hodin, tak na tom budu asi zle a bude mi jedno, že
tu mám bágl a skončím. Šup s taškou do tělocvičny a rychle na chvost
startovního pole.
Start
Nahazuji
v rychlosti navigaci ve Fenixech a zapínám Forerunner 630, který mám na
test – pro referenci a rovnou v ultratrac režimu. Je relativně teplo. Na
prosinec … hlavně ale nefouká vítr, takže je příjemně i v mikině a triku
s dlouhým rukávem. Běžmo, chodmo startujeme rovnou do kopečka skrze
vilovou okrajovou část Berouna a během pár chvil mizíme v lese. Pěkná
pěšina, lidi ve vláčku, ale dají se obcházet. Klapu to holema pěkně
z ostra a občas pomyslím na přepálený start … divné, ale necítím, že bych
nějak moc makal. Prostě jdu to své a vyhlížím Libora nebo Vláďu, které jsem
díky stěhovací mánii ztratil bez domluvy, že půjdem spolu. Předcházím Honzu
Suchomela. Už ale vím, že to není špatně – on se prostě jen tak prochází,
zahřívá a pak dá nohám volno a po 20km prostě jede až do cíle.
Narazil jsem na
Vláďu. Prohodili jsme pár slov a chtěli jít spolu. Co se ale nestalo. Vyrazil
jsem v jednom ze seběhů dolu, jelikož bylo sice bláto, ale boty držely,
tak jsem si běžel na pohodu. Po kiláku se otočím a Vláďa nikde. Hm, byl dobrý
do kopců, tak zpomalím a uvídíme. Neviděli jsme ještě dalších 5km. OK, snad je
celej, půjdu na pohodu a snad mě dojde. Nedošel. Aspoň ne v následujících
cca 18hodinách.
Já z nadšení
z nových bot (drží skvěle), jejich lehkosti, ale i celkem rozumného terénu
prostě jedu jak blázen. Hodiny pípaj jak o život, jak naskakujou kiláky na
tachometru. WTF. Fénix zapípá (každých 5km) podruhé a celkem se zhrozím. Cítím
se úplně fresh, ale máme za sebou už 10km, které JDU do kopce, z kopce
běhám a po rovině také, ale mám to za 53 minut? Takhle se přeci stovky nervou!
To bude tvrdej pád, až mi dojde. 
nějak tak vypadaly mírnější kopce na trati
Nedošlo. A běhalo
se. Běhalo se hodně, kopce se lítaly sami. Na jednom z kopců před
Berounem, zrovna, když proběhl rozbřesk jsem se zastavil: „to je nádhera. Jako
moře. Šedá obloha bez mraků, do které se prodírá sluneční světlo – jen takový
světelný opar, co dává obloze nádech. Pod ním, v údolí válející se mlha,
která halí do oparu vše. Je šedá až modrá a vypadá to jako pohled na oceán
z terasy. Kuwa, kde mám to kafe, croissant a křesílko?!!?“. Tohle se mi
vrylo do paměti a zůstane tam asi … do příštího závodu – proto si to sem píšu,
abych nezapomněl :-)
Celá trasa vedla
hodně místy, které jsem si více, či méně pamatoval z roku 2013, kdy jsme
šli do Berouna přes Králův Dvůr a okolní kopce (hlavně přes ty kopce teda).
trochu jsem i funěl do kopečka
vpravo černá Olafošipka - jakmile se objevily tyto,
bylo vždy jasné, že bude zle
Ani nevím jak a co
… a najednou koukám na fenixe a zjišťuju, že ve škole nebudu ani v 11
hodin, jak jsem plánoval, ani v 10, ale cca kolem 9.hodiny. DOST divný.
Ale první nejsem. Prostě jsou letos super podmínky.
Sbíhám do „depa“
v ZŠ v Berouně, odkud jsme před 9,5 hodinami startovali. Jsem
v euforii. Nechápu a zároveň cítím zklamání, že to není žádný sajgon, jak
to bývá. Ale uvědomuju si, že P100 dělá náročnou hlavně počasí, které
v tomto období obvykle panuje. Jen teď to celkem vyšlo.
Depo – kapitola sama pro sebe
Ve škole píp čip,
kofolu, kofolu, 2 sušenky Prince (nebo jejich kopie, ale bodly), sýr, chleba se
salámem. Hurá do tělocvičny, ale nesmí se tam v botech a FAKT si je
nehodlám sundavat, tak jsem si naplánoval se tam proplazit po čtyřech. Ale
nemusím. Na lavici, pod kterou je má taška, sedí Zbyněk Cypra. Vyspršenej,
vyfiknutej, ale moc se nesměje.
„Ahoj Zbyňo, co tu
děláš, mazej za Radkem!“ Samo, že mě nepoznal. Asi teda. Ale je to fajn člověk
a tak se pouští do řeči, mezi kterou ho prosím, ať ten batoh nakopne a pošle po
zemi za mnou. Donesl mi tašku. BTW: Prodám tašku na věci na cvičení, na kterou
sáhl Zbyňa. ZN: nejvyšší nabídce :-))))
„Odešel mi
žaludek“, zní z jeho úst.Jo, to chápu. Když člověk moc chce a jede naplno, stačí maličkost a žaludek zruší celej závod. Balík vám uteče a zpět se dostanete leda, pokud odejde žaludek i ostatním. A letos tam bylo dost chrtů, co to pálili hned od začátku, protože to bylo DOST běhatelné a rychlé. K tomu málo bláta (ale bylo), rozumné kopce …
Zúčastněně jsem
poklábosil, ale nevěděl jsem, co říct. Super závod, elita a … stane se. Neřešit
ideálně.
Potkávám Olafa.
Pozdravíme se a říkám, že mě zklamal, že to bylo hrozně rychlé. Diví se. „No
málo kopců“, říkám. „No proti Loučení to nic není, to je jasné“, odpovídá. Má
pravdu. Ale i tak … ROUHAL jsem se. Druhá půlka byla místy celkem kamzíkoidní.
Prostě P100 tak, jak bych ji čekal celou. Ale jsem rád, že to bylo takto.
Začíná mi tuhnout
noha, tak jsem se šel posadit na jednu lavici, která mi připadala ideální. U
schodů, kde byly schody dolů, do technického zázemí školy, chráněny mříží.
Super, vzdušné místo, proschnu. Položím vedle sebe rukavice. Hole k tašce
a sundavám batoh. Najednou něco tupě pleskne o zem. DO PRDELE!!!! Bylo mi
jasný, co se děje! Něco jsem si shodil. NĚKAM. Otočím se, abych zjistil škody.
NO TY KRÁSO! Debil jsem. Trigger shark rukavice od holí, leží si pod schodama,
asi 3m pode mnou a … mříž je zamčená. ZAS SE NĚCO DĚJE.
Přemýšlím, jak se
mi asi poběží s holema, které mají úzký grip bez té rukavice. Blbě.
Pohledem na jednu paní, co šla kolem, jsem odhadl, že bych ji mohl využít jako
oběť, protože mi intuice řekla, že má se školou něco společného. A měla.
Minimálně se začala ochotně starat, ale prd platné, klíč nebyl a já nakonec
čekal 20minut na školníka a sledoval, jak mě předbíhaj všichni, co jsem bral
v první části. Pešek no...
Ale využil jsem
pauzu, nahodil baterii do čelovky, přehodil triko, připravil na další noc,
poděkoval ochotnému školníkovi, paní, co se starala a … nějak jsem se sebral a
makal zpět na kopec, ale na druhou stranu. Co už. První nebudu, poslední taky
ne. Ale mohlo to být lepší. Příště prostě někam do koutku a mít vše na
gumičkách, jako mají děti rukavice v bundě.
Málem jsem zapomněl
– nohy byly v cajku, měkoučký Heliosy byly pořád stejný a … tak jsem se
nepřezouval. Přeci jen .. nové boty se maj prošlápnout, něž je začnete
používat, ne? :-)
2.část – cca 70km a lehce pod 3000m+ - v rychlosti
Cestou nahoru jsem
mezi vilkama pozdravil v protisměru Vláďu. Libor nikde, ani s tou mou
časovou „lochnou“. Co už. Snad je OK, jedem dál. Odhaduji, že budu na
Karlštejně (za cca 40km) někdy kolem 13.-14.hodiny. Po další hodině pohybu už
musím odhad přehodnotit. Nejde to. Zjevně jsem přepálil začátek. Přepálil jsem
prvních 60km. :-)
Cestou postupně
potkávám kamarády a sem tam něco prohodíme. Na kontrole na Dědu je kolem kopce
trénink, nebo závod orienťáků. Je legrace pozorovat ostřílené borce, co vám
křižujou stezku napříč, když vyskočej v tílku a trenkách z křoví,
rozhlídnou se a pak skočí do křoví na druhé straně cesty. Celkem agilní tihle
orienťáci. Viděl jsem asi 4 na různých místech. Stejně to byl jeden, ale SAKRA
rychlej a dělal si z nás, dálkoplazů prdel.
po ránu stoupání z depa - byla stále zima, ale krásně
nádherný den
jde se do lesa
jo jo - tam někam
v údolích byla ještě docela zima
Svatý Jan
Kopce jsou tu ale
pěkný. Kdyby mě netahalo lýtko, dalo by se i docela předhánět. Pocitově, ale i
objektivně zpomaluji. Je mi jasné, že mě brzy Vláďa dostane. Zatím to šlo
s lýtkem, ale na druhé noze se díky dysbalanci kvůli lýtku začal dělat
puchýř a to už bylo horší. Chca nechca jsem začal kulhat na obě strany, běhal
jsem rovinky a kopce dolů stylem srnky po obrně.
fotky z Bubovických vodpádů. Předloni jsem je viděl jen v noci, letos jsou
zase suché. Takhle nějak by měly vypadat.
V hospodě
v Černošicích mě nakonec dožene Vláďa a Pavel, což je jasný ukazatel, že jsem KO. S Vláďou doklepeme poslední část
P100. Chvíli táhne on, chvíli já. Hlídáme si záda a každý skalp konkurentů
potěší, ikdyž tu se na to moc nehraje – už jen kdo dojde, a kdo ne.
Před prahou
v Radotíně, se vyšvihneme na kopec. Vím, že tam jsou kopce, dokonce jsem
čekal větší mordor. Ale v těch místech jsem nikdy nebyl. Nicméně mi
připomínají VELMI živě místa, kudy jsem dokončoval loňskou P100 s Liborem.
Jediný háček je v tom, že to bylo na druhé straně řeky. Ale to mi nijak
nebránilo v poznání míst, kde jsem s Liborem přeci běžel. Ztrácím
soudnost. Jsem unavený. Tupě jdu. Za chuchlí sbíháme kopec, lezem na železniční
most a jdeme snad věčnost na druhou stranu. Tupá bolest je zastíněna touhou to
nějak dojít. Už to je jen necelé 3km.
Ty 3km jdem snad
další hodinu. Nechápu, kde se mezi Bráníkem a Modřany vzalo tolik kopců. Jako o
lesících vím, ale tak prudký stoupáky, kde po každém jediném si říkáte „tady už
je konec!“, to mi hlava nebere. Když jsme přišli pod poslední stojku, muselo to
ven …“OLAFE! To je VŠE, co umíš?!“, zní nočním lesem. Tlemíme se s Vláďou a
nastupujeme na svah. Teď už vážně poslední. Koukám na hodiny.
Máme asi 750m a
7minut do půlnoci. To nějak dáme, ne? Běželi jsme. Ale asi by nás bez problému
dala 80ti letá babča. Nechápu. Přešvihli jsme půlnoc o 19 sekund. To je jedno.
V cíli čeká „smetánka“ a tleskají. Snad celé čelo, kamarádi, známí,
smějeme se.
JO! Je to tam! P100
jsem letos šel a došel jen, abych už znovu NEMUSEL. A teď … teď NEMUSÍM – mohu,
pokud budou síly a chuť … ale nemusím. A co nemusím? Nemusím jít celý ten
mordor v rámci EKUTu v jeden rok najednou.
... a takhle vypadají boty o 1 den později po vybalení z krabice
Jsem tu. 82.místo za 24:30:19 hod. Nic moc, ale jsem rád. P100 jsem jen
potřeboval dokončit. Proč? Protože v rámci EKUT (300km/13200m+ -
fenix naměřily celkově cca 14000m+ a i trať byla delší kvůli detailnosti map na
serverech) jsem dodělal všechny “díly” a došel-doběhl pro celkové 12.-15.místo
(výsledky teprve budou), což je pro mě osobně velký úspěch.
Jaká byla P100?
Letošní P100 byla
díky počasí nejlehčí za poslední roky. Bylo nádherně, skoro jarně. Sem tam
bláto, ale je prosinec, tak se není čemu divit. Také dorazil do cíle největší
počet finišerů plné trati v historii – přes 184.
Nicméně i přes toto
bych rád zdůraznil pro případné zájemce. Není to závod jen tak ledajaký.
Parametry je sice P100 středně těžká, ale extrémní počasí a krátký den
v prosinci dávají závodu vyšší stupeň obtížnosti. Každý by měl být
srozumněn a připraven na to, že půjde v marastu, v těžkém terénu
určitě 2 noci (pokud nepatříte do skupiny prvních 10ti finišerů). 2 noci na
trati znamenají díky únavě vyšší riziko.
To varování je
opodstatněné. To, že jsem napsal, že P100 byla nejjednodušší za posledních pár
ročníků neznamená, že je jednoduchá. Je naopak velmi obtížná, o čemž svědčí
celkem vysoký počet nedokončivších.
Organizačně –
z pohledu běžce. Vše na jedničku. Nepoznal jsem jedinou chybku.
V pozadí orgové hráli navenek jako jeden tým (nevím, jak to bylo
z jejich pohledu:-). Občerstvovačky – jednoduché, ale efektivní. Vždy vše,
co bylo třeba.
Díky organizátorům,
kteří značili trať o celkové délce ve dne v noci. Díky partnerům závodu za
podporu – myslím teď Michaela (Trailpoint), který měl občerstvovačku
v místě, kde se dost hodila, Honzu krávu Bartase se zvonem, co zvonil o
106 a dodával nádech atmosféry španělských závodů, díky za pomoc a podporu Denisy na
trati, díky Ellouchovi, že obětovala celý pytlík gumídků ve prospěch mého žaludku (až bude umět číst, snad se jí to bude líbit) a omluva Vláďovi za ten útěk.
Jaký byl EKUT?
Co mám povídat. Je
to fyzicky dost náročný podnik. Zvládnou jej i turisté, a to bez problému. Ale
opět záleží na počasí, které bývá dost extrémní v tomto ročním období. Je
to podnik, který jsem si chtěl jednou za život zkusit. Extrémní nálož km i výškových
metrů. Nemám na borce na špici (zatím :-), ale neva. Chtěl jsem jen dojít.
Jednou v životě si dát takovýto masakr, při kterém se dá srovnat mraky
myšlenek, přijít na podstatu vesmíru, či nesmrtelnost chrousta. Celá kombinace
je hlavně o schopnosti člověka dobře a rychle regenerovat. Tuto schopnost
trochu postrádám, ale dal jsem to. 
A zda bych to
doporučil jiným lidem? Ne. Tohle nemohu
doporučit. Toto si každý musí rozhodnout sám za sebe. Pocity na trati se
vysvětlit nedají, fyzické trápení také ne, tu nádheru při úsvitu a západu
slunce na kopci, ty hvězdy nad hlavami a epické obrázky krajin, to nejde
vysvětlit, to se musí zažít. Jen ta očekávání někdy dost bolí – obzvlášť u
přemotivovaných lidí. Nejdřív si teda sedněte, vytipujte pár kratších závodů,
nebo stovku z dálkových pochodů, která je za lepšího popočasí, zkuste … a
pak se uvidí.
