42. Berlin marathon 2015 - pěkně se proběhnout

Berlínský maraton je jednou z met většiny běžců. Já se této většiny neskromně straním, ale dostal jsem se „tam“. Naběháno toho mám dost, ale placatých maratonů zase tolik ne a vím také proč – bolí to, je to beton, trpím a nemohu se kochat přírodou, horami apod. Nicméně se stalo, že jsem se dostal mezi skoro 47 a půl tisíce „šťastných“, kteří byli vylosováni skoro o rok dříve.

Jak se „tam“ dostat?

Řeč je samozřejmě o procesu získání startovního čísla. Někdy v druhé polovině října každého roku se otevře registrační formulář berlínského maratonu. Do toho nacvakáte mimo nacionálů i číslo kreditky, ze které se automaticky strhne startovné, pokud vás vylosují. Pokud ne, nestane se nic – za předpokladu, že jste teda zadali kreditku do „správného“ formuláře a ne nějakého phishing-form.

Někdy začátkem prosince dostanete e-mail, že vás ne/vylosovali. O pár dní později se pak podivíte, za co jste uvalili přes internet kolem 2500 korun (odhadem) a marně se pídíte, co se to dělo s vaší kreditkou. No, tak to je ta automatická platba. Před ježíškem přijde vhod – ideálně místo bot. :-)

Jak čekat?

Jak se čeká na maraton, který je až za rok? Na trénincích, závodech, dalších trénincích, až na maraton úplně zapomenete. V průběhu roku vám jej ale připomenou zjišťovací maily od pořadatele, jako, jestli fakt trénujete (jasně), jestli máte veškeré info (na to je času dost přeci) anebo jestli máte ubytko (aha … nemám). V průběhu roku se také potkáváte s lidmi z vašeho okolí a tak nakonec zjistíte, že vás jede do Berlína celkem slušná várka, se kterou se dá už něco plánovat.

Berlín

Berlín je … velkej. Rozlehlej, placatej, celkem dost zeleně, mraky cyklistů. Ani si nepamatuji, zda by v Amsterdamu byla na světelné křižovatce fronta cyklistů. Zde ano. Krom toho je tu mraky běžců. Samozřejmě to je dáno tím, že za 2 dny se tu bude konat jedna z největších běžeckých událostí v Evropě.

Výdej čísel se odehrává na velkém sportexpu na starém letišti Tempelhof, které se doufám zachová i nadále – byla by škoda, kdyby se prosadil plán na zástavbu jeho ploch čímkoliv. Tuším, že jsem zahlédl na internetu něco o komerční zóně?

Expo je … velké a je tam opravdu horko jak v peci. Očekávaje berlínské teploty dle předpovědi (pod 10C), vybavil jsem se merinem s dlouhým rukávem, vestou UTMB finisher a vaťákem. Vaťák šel dolů hned, co si ego připustilo, že nejsem tak drsnej, abych ze sebe vypotil všechny minerály, co střádám již druhý týden. Vestička ale zůstala na mně i přes rudé tváře, aby bylo každýmu jasný, že já běhám v horách, já nejsem každej, ale zároveň nejsem ten typ, co to rozbalí na asfaltu, protože jsem asfaltofób (ano – aliby kdyby se mi to nepovedlo). Zkrátka – mezi nacpaným letištěm plným dychtivých běžců mě pozdravil a gratuloval celý jeden pár k dokončení TDS, zatímco ostatní sháněli kompresní oblečky ve slevě (včetně mě, ale S-ko mi je faaaakt malý).

 

 

V tom mumraji jsem se nechal okroužkovat a zatavit supr pásku na ruku, pak minifronta na registraci, kde jsem dostal číslo, čip, tašku a už jsem stál vně registrační zóny.

Adidas – hlavní to sponzor měl supr stan, kde měli novou kolekci s potisky berlínského maratonu. No fakt super, ale po zhlédnutí cenovek jsem si řekl, že by spíš Adidas měl sponzorovat běžce, než my jeho a s klidem v srdci jsem odkráčel pryč na příjemný chlad vnější letištní plochy a dále zpět na ubytko.

Druhý den ráno rozklus. Moc pěkné. Jj, super. Proběhl jsem si asi 5kiláků na pohodu, poskakoval mezi cyklisty, běžci (mraky Japonců mimochodem). Pak cesta zpět, pokec s nějakým zaoceánským běžcem, že mu ztuhly lýtka a má je jak kámen, protože se v letadle neprocházel. Hm. Co už – masáž chlape a pak nohy nahoru. Dopolko lehké chození po okolí. Zkouknutí Braniborské brány a … „co to kecali všichni? Jak je to prej rovina? Dyť minimálně tady, do cíle, to je sakra do kopce!?!? A jak! A když to je do kopce, někde to bude i z kopce, ale to určitě bude hodněkrát! Jak jako nejrychlejší trať pro maraton? Ty kráso, to jsem mohl běžet rovnou Silvu za menší prachy.“ … jj, já vím, rouhání, ale naivně jsem si fakt myslel, že když mi pár dobrých běžců potvrdilo, že to je rovina, tak že to fakt rovina bude. Nakonec to jako ve výsledku opravdu rovina teda byla … proti tomu, co běhám….

ranní klusání

Po Braniborské bráně, za kterou byla cesta dál zavřená a pokusu o proniknutí kolem Reichstagu dále do Tiergarten, která byla celkem solidně oplocená kvůli předmaratonským akcím (dětské závody a inline marathon – mj. zde padl rekord, kde to frajer na inlinech dal 42km lehce přes 56 minut – WOW), se projevila má slabá vůle a pod tíhou atmosféry, natěšení a nákupní mánie jsem se vydal opět na letiště, abych sumou hodnou majoritního akcionáře Adidasu koupil celkem super triko s potiskem Berlin marathon.

hrozný, já vím, ale musíte se vyfotit. přeci jen to není všední závod

A teď hurá na pokoj, relaxovat, vykoupat, najíst a spát. Na pokoji jsem poctivě relaxoval cca do 17.30, kdy jsem si řekl, že je čas si max.potřetí v životě přečíst instrukce. Hm. Jak jsem neběhal pořádně asfalt, tak mám nejlepší čas z maratonu z PIM, který jsem běžel na pohodu s kámošem, když jsme vyklusávali Perun maraton. Odsouzen k druhé startovní vlně jsem se loučil s dobrým umístěním. Ještě mě napadlo, že bych mohl přepsat koridor na čísle. Od nápadu jsem vzápětí upustil – v pravidlech je hrozba diskvalifikace kvůli modifikaci čísla. Hm, to mi za to nestojí. Také diskvalifikace za to, že byť jediná brána nezaznamená váš čip – OK, musím ho pevně přichytit. Jo a také selfie tyčky – zákaz, sluchátka a hudba v uších – zákaz, atd atd. Samozřejmě, že v koridoru se to sluchátky a selfie tyčkama jen hemžilo.

Ale zpět k chystání kupičky. Jo, to je rychlejší, jak na ultra. Triko, návleky, kraťasy, boty, čip … hm, kde je ten čip. Nálepku na pytel mám, houbičku z pytle taky, tady byl ten čip. Začínám se usmívat, že se zase něco děje. Prohledávám batoh znovu. Sypu vše na zem. Prohledávám špinavé prádlo, boty, kapsy, čepici, „kuwa kde je ten blbej čip?!?“. Už se přestávám usmívat a adrenalin pumpuje. Jak tywoe neproběhnete jednou časovou bránou?! Já neproběhnu žádnou!!!! Nebudu mít DNF, ale DNS (did not start)!!!! V hlavě mi zní fakt vulgarismy na vlastní adresu. Prohledávám celej pokoj znovu. Sprchu, záchod. „Přece nejsem takovej debil ne?“, to už mi letí nahlas z pusy. Na zemi nic. Kuwa. Ego je velké a nedovoluje mi přestat hledat a připustit si, že jsem čip FAKT ZTRATIL někde TAM, VENKU, ve VELKÉM Berlíně, kde nemám šanci se ho dopátrat. Kuwaaaaaaaaaaaaaaaa. Lehce po 18.hodině beru telefon, točím pořadatele (na letišti a tudíž na reg.mají do 19.hodin PUNKTLICH):

„vydržte na lajně, před vámi se dovolali jiní zoufalci“. To je volný překlad z němčiny.

„Guten Tag, wie kann ich Ihnen Helfen?“ zní od milé slečny.
„Guten Tag, ich bin ein Idiot un habe meinen timechip verloren, was kann ich tun?“ vychrlím ze sebe.
Ticho
„Hi, can we speak English? Sorry for bothering – I have lost my timechip, what shall I do? Where can I pick up a new one please?“
„what colour was your chip please?“ Aha – asi ho někdo našel a dodal zpět!
„yellow“
„sorry, we have only grey and blue ones – no yellow ones“. Si ze mě dělá prdel, ne? Jsem tam měl něco žlutého. Ale OK.
„it was blue – sorry“.
„OK, can you make it to the airport till 7pm?“ tywoe, tam jsem uz byyyyyl dvakrát! A proč se mně ptala na barvu?
„yes – only chance is there, right?“
„yes“ tak proč se mě ptá, zda to zvládnu, když musím!?!?
„danke, bye, see you there“.

Kapitola sama pro sebe

Tohle se fakt může stát jen v TENTO OKAMŽIK. To tak vyběhnete směrem nejbližší metro a píchne vás v achilovce, kterou jste si celou dobu tejpovali a opečovávali, abyste ji zničili až na trati. Vběhnete do metra, prosvištíte kolem automatu na lístek, kterej bere jen mince. Mince jsem poctivě utratil, abych necinkal, to dá rozum, ne? Doběhnete k jedinému automatu (na protilehlé straně peronu) na bankovky, kde je fronta jak kráva. Vystojíte frontu, ve které se vám zdá, že těch zoufalců s potrhanou bankovkou, která jim tam nejde narvat, je nějak moc. To se přeci mně, s čerstvě vytištěnou 10ti Eurovkou z banky nemůže … do pr…. Jak nebere? Tak OK, 5Eurovku. No to si … začínám se smát asi nějak takhle:

 

Lidi kolem radši odstupují a ukazují, že z druhé strany je automat na lístky, co bere karty. No jasně, že karty! Ale jen MASTER a nějaký místní. Do vestibulu metra zazní pronikavý výkřik pojmenováním jistého orgánu lidského těla. V češtině – pro jistotu. Jebu to. No time! Jízda na černo to jistí.

No co vám mám říkat. Letiště v 18.56 nebo tak nějak. „sir, we are closing in 3 minutes!“ „Yes, I know, danke“ a běžím dál. V achilovkách to pěkně lupe. Fakt super.

Proběhnu kroužkováním. „sir, you can not…“ „of course, I can“ a ukazuji pásku na ruce, běžíc dále k čipovce, kde to balej. Vysvětlení, vypláznutí dalších éček na zálohu na čip, storno předchozího, úsměv a … „don’t lose this one” Nějaká chytrá, ne? Sem to udělal schválně, neasi?

večer je to na letišti dost prázdné

Na večeři sedáme do již přecpané restaurace, kde jsou všichni najezení, v náladě, my hladoví, vyhladovělí, já nas*anej jak blázen, že jsem si to vše tak poťal a vynervoval (fakt to stálo docela dost energie, ten stresík).

Ráno se kupodivu vstává relativně OK. Na snídani si všichni běžci berou ovoce, zrní apod. Koukám na to, ochutnám. Ty krabe, nic pro mě. No ale je to sakra placatej závod. Tady se nemůžu … pak uvidím párky, vajco … ale můžu!!!! A už to tam valím jak na Lysohorským čtyřlístku, ať ten kotel pěkně topí.

Cesta na start potrvá půlhodinku. Jsem obalenej do folií z PIM a do igelitového pytle, co mám jak pončo. Na sobě navíc bavlněné triko-mikinu, co jsem chtěl vyhodit už asi na pěti závodech, ale vždy jsem ho předal Denise, protože mi ho bylo líto. Čekalo na Berlín.

Cestou si to šustím po hlavní třídě k cílové bráně. Mám zde mnoho souputníků Předpověď měla drsných 6C, ale jak svítí sluníčko a hlavně nefouká vítr, docela to i jde.  


TIP: V případě zimy, se lze zastavit u výjezdu z podzemních garáží, odkud fučí teplý vzduch. Super na prohřátí.

Areál

Vstupy do zázemí jsou značeny na mapách, plánech a veškerých materiálech, co jsou k dispozici. Já zvolil pěší útok na Bundestag a z boku skrze bránu do zázemí. Zde likviduji banán, fotím na požádání Japonce a svlékám igelitový pytel na mrtvoly. Termofólii si nechávám – stále mám 40min.do startu. Stojím na slunku.

V zájmu šetření starostí jsem si nevzal nic do pytle, který se ukládá do úschovny. Pytle jsou povoleny jen ty, co jste dostali na registraci – průhledné se samolepkou s vaším číslem.

Po chvilce se šourám po mokré trávě do stínu stromů Tiergarten, kde kupodivu není nijak velká zima ani takto ráno. Jdu, jdu 15 minut, míjím davy u ToiToiek, míjím davy u stromů a keříků. Jdu dalších 5 minut a už stojím u cedulky s mým koridorem. Cesta odsud je na dalších 5 minut a … zde už nejsou toi toiky, zato větší houštiny, kde již čapí ženštiny.

Přicházím na dohled hlavní třídě, kde se srocují davy do koridorů. Podél vede paralelní cestička, kde se rozklusávají závodníci. I přesto, že je cestička úzká, je tu dost prostoru pro každého. Trochu si teda poskáču, rozehřeji se, rozklušu, procvičím a rozcvičím. Do přeplněného koše nacpu zbytek fólie a jdu se prodírat do mého koridoru.

Koridor a start

Koridory jsou asi jako všude – hlídané, označené, ale při troše neurvalství se nacpete s Fkovým značením koridoru i do Bčka. Já neurvalec nejsem, tak se nechávám okopávat v tom správném koridoru a snažím se držet pozici pár metrů od plotu dělícího nás od dalšího koridoru.

Před startem handbikerů, první a pak i další vlny vždy pouští s odpočtem poslední minuty takovou akční znělku, která je podobná začátku znělky ze seriálu Airwolf. Asi si tu na to potrpí - na tu „akci“. :-)

Start handbikerů doprovází velká vlna potlesku. Pak se posunou běžci prvních koridorů k bráně a zahrajou Airwolfa i jim. S výstřelem se vypustí „hejno“ balónků. Vypadá to pěkně. Jo jo, mají to pěkně vyladěné.

 

Po odběhnutí první vlny se posouvají zbylé koridory kupředu. To jsem neošéfoval a než mi to dojde, mé těžce vyšťouchané místo je v háji a strkačka začíná nanovo. Druhá vlna startuje 15 minut po té první, což je super pro kapacitu trati, ale špatenka pro mě. No… musím běhat rychleji, co už.

Závod

Airwolf, start, hurá kupředu. Atmoška super, fandících diváků jak smetí hned od startu – a už tak brzy ráno. Kupodivu se ani nemačkám, je tu celkem volno. Je sice pravda, že zatáčky kroužím po vnějším oblouku, protože se nehodlám nechat ušlapat u vnitřního, kde se tvoří pomalu JDOUCÍ hloučky lidí. Beru takto celkem dost lidí a sem tam kouknu na hodinky. Běžím na pocit a běží se mi úžasně. Jen, kdyby mě nestresoval ten pohled na hodinky, kde jsem viděl čísla, kterých bych se měl určitě bát. Nemám tepák, ale pohled na tempo kolem 4:25min na km mi říká, že tohle nedopadne dobře. Vodiči na 3:30 jsou kdesi za mnou. A já zkouším zpomalit. Ale pomalejší tempo uměle tlačené dolů je dost nekomfortní, takže nechávám nohy dělat to, co umí a nekecám jim do toho.

elita

Po chvíli se protočíme ulicemi a míříme zpět k budově Reichstagu, kde je první zhoupnutí přes most. Hurá! Kopec! To znám! Z kopce to letí o sto šest. Je mi super, nohy poskakují jak zadarmo, lidi fandí, děti natahujou ruce v rukavicích a já plácám jak o život. Každé plácnutí je jak nakopnutí do zadku. Pohodí vás aspoň o 10 metrů kupředu. Takové předávání energie, to je něco!

Kapely hrající na ulicích jsou snad všude, ale k prasknutí nacpaný balkon na cca 10.km, kde v první řadě trsá asi 70ti letá vysmátá paní na Rammsteiny, to mě nakoplo úplně ukrutně. Neskutečné! Wow! To je bomba. Směju se dalších pár set metrů.

Hodiny pořád ukazují, že jsem se asi zbláznil, ale nohy letí skrz další a další měřící bránu v neskutečných časech. Na metě půlmaratonu jsem za 1:33:něco reálného času. TYKRABE! Když mi dojde na maratonu, budu mít aspoň osobák na půlku! GUT!

"jelita" :-)

 

Pár set metrů přede mnou se začínají mihotat červené balónky! Wow! Super! Tak a teď mohu dohnat, zpomalit a svezu se na 3:15, případně zrychlím na 38.km. Pomalu se k nim blížím. 100m, 50m. No to … to není možný! 30m, 15m. FAKT! Mě trefí! To jsou vodiči na 3:30! Ale z první vlny. AHA! Bingo! 3:30 je nejpomalejší čas první vlny a zároveň nejrychlejší čas druhé vlny. Nicméně jsem byl tak natěšený, naspeedovaný, že jsem dohnal 3:15, že toto mě srazilo zpět. Zpomalil jsem. Ty jo! Na co se tu snažím! Navíc - na 25.km jsem doběhl před vodiči na 3:30 z první vlny ten „hrozen“ lidí, co se obvykle prodírám na začátku jiných závodů hned po startu. Tak teď mam takové startovní dežaví, na které už ale nemám energii. Poskakování mezi lidmi, běhání z jedné strany silnice na druhou, sprinty přes trávu, abych předběhl klábosící lidi, běžící sochu, včelku Máju, …

jo, to se vám takhle sejdou Mája, klaun a braniborská brána u píva a ... zacláněj :-)

Začínám být KO. Totální odchod energie a motivace, což se přemění v trápení od asi 26.km až do konce závodu. Ano, zpomalil jsem, občas zrychlil, ale ta hlava, ta dostala dobrou ťafku, kterou už jsem nerozchodil. Zkusil jsem se vymotivovat ještě sebenasíráním kvůli ztracenému čipu, že když už jsem přežil i to a martyrium s honěním se pro nový čip, tak to sakra dám! Aspoň 3:15!!! Sakra! Na 30.km „tam“ leju 3gely z Decathlonu a čekám, až mě to kopne. Iont na občerstvovačkách je hnus, vaše velebnosti. Sice podle chuti obsahuje dost soli a minerálů, které jsou potřeba, ale na můj vkus jich obsahuje o dost víc, než je třeba. Prostě mi to dělá v puse slaný roztok.

 

Na 33.km mi klepe na rameno Tsehaye. Ty mě neštvi chlape! Kluše si jak by zrovna vyběhl. Tenhle chlápek, co po naběhání cca 150km za zimu dal vloni maraton za 3:24, protože se splašil a první půlku dal za 1:14, bo běžel s davem. Jenže ten dav zahnul na půlmaratonu do cíle, zatímco on měl ještě jedno kolo. Pak mu to došlo. Tak on, co nechce dřít jak kůň, běhá si pro zábavu, on, co by si mohl dát maraton hluboko pod 3 hodiny, teď kluše dál vstříc času kolem 3:10 – 3:15.

Trápení se k Braniborské bráně asi nemusím popisovat. Asfalt, tvrdá  tempová práce, žádnej kopec, ani seběh, kde se dá odfrknout, protáhnout nohy. No běžel jsem, lidi fandili, děcka už měli upleskaný ruce od pětitisícového davu přede mnou, Někteří na mě volali jménem (vytištěno na čísle), bylo to super, ale … byl to boj se sebou. Jediné, co zabíralo byl pohled na trosky, co jsem se před ně pomalu šoural. Co mě sráželo byly (a sorry za upřímnost, ale je to TAK!) prdelatý ženský, co mě dávaly s přehldem na posledním 1,5km … nechápal jsem, jak mohu běžet pomaleji, než oni s jejich stylem - to je jeden z prvků únavy a nárazu do zdi - ztráta soudnosti, sebekritiky a schopnosti uvažovat a případně vidět - v tuto chvíli vidět sám sebe. To vše se mi stalo. Vnímal jsem již jen okolí a svou osobu, která pokroucená, vykřečovaná a zesláblá, jsem prostě neviděl. Anebo vidět nechtěl - zkrátka ladnost stylu vzala dávno za své.

 

 

Co odvedlo pozornost byl čerstvě zhroucený běžec, ke kterému se zrovna sbíhali lidé. Sesunul se na zem, na místo, kam se právě pozvracel. Chudák. A OPRAVDU tomuhle rozumím. Před malou chvílí jsem se cítil úplně stejně – musel jsem si potřást hlavou a trochu se proplesknout, abych neviděl mžitky.

Odbočuji na hlavní třídu směřující pod oblouk Braniborské brány. S ostatními běžci uhýbáme sanitě, která veze běžce do nemocnice z místa jen pár set metrů vzdáleného od cíle.
 

Vbíhám pod bránu a modrý koberec mě už zdálky vábí … když tu … (různé pohledy na stejnou věc):

Schizofrenik

„teď už to dám!“
„jasně, ale běž pomalu“
„proč, budu se trápit dýl“
„jo, ale v cílovce se poplazíš po čtyřech.“
„hm asi jo“
„určitě! Zpomal, budeš mít hezký fotky“
„OK, přemluvils mě.“
„hele, zpomal ještě“
„jooo pořád“
„Brána! Braniborská!“
„Ještě NE! – Až na koberci!“
„ale tady mě bere další bába!“
„Tu dáš!“
„Nevím …“
„TAK teď můžeš!!! Srovnej ty kulatý záda, nasaď úsměv a vyklusej!“

I stalo se … anebo to také bylo jinak:

Pohled diváků:

Hele finišuje!
On dopadá na pravou nohu nějak divně!
Co to má za škleb na xichtě?
Hele on … je po obrně! Tleskejte! Neviidíte, jak se chudák snaží?! Koukejte, jak má ty nohy zkroucený!

Samozřejmě to bylo tak, jak jsem to viděl já :-) ….:

Já:

Modrej koberec! Super!
Je to kopec, ale je to kousek!
Narovnat, trochu to bolí, ale snad stojím rovně!
Protáhnout krooookouwajs! Křééééč! Dopíííí…i!!!!
OK, uvolnit, narovnat, dotáhnu to druhou nohouuuu!!!! Doprdeeeeeee!!!!!! Křeče v obou nohách i v hubě!
Že se na ten finish nevyse…….!!!!
Ty lůzre! Je to jen 100m! Vypadáš jak postiženej! Seber se! Tleskaj ti! Asi ze soucitu nebo co! Směj se aspoň! Uvolní to hnáty!
Poskakuji vpřed. Křeče odchází. Dobíhám ženskou! Dobíhám další. Na tabuli vidím ofiko čas 3:39:a skáče dál! TO DÁÁÁÁÁM!!!

NEDAL. Ofiko časomíra se přehoupla přes 3:40 od výstřelu startu první vlny.

Reálný čas maratonu 3:24 a nějaký drobný. Zklamání, naštvání. Belhám se dál. Málem jsem zapomněl vzít i medaili, jak jsem byl hotovej. To by mě ale fakt už dostalo, nemít to, za toto utrpení! Čas je mizérie, ale … asfalt už fakt ne! Dlouho ne.

Tsehaye to dal za 3:14 …. No, mohl jsem se zkusit udržet.

„Guten Tag! Kde roste to pivo bitte?“

„Jo támhle!? Ale to je na opačnou stranu, než východ!“

Krize. Jít 400m navíc pro pivo, nebo k východu jak spráskanej pes, co se musí sbalit z pokoje? Kurňa, dal jsem 42km, tak snad těch 400m nějak zvládnu, ne?

Notykrabe. 400m pro hnusný nealko pivo, který bylo v tu chvíli hodno svatého grálu bylo očistec. Mé omlácené úpony achilovek mi spílaly.

Na závěr nevím, co napsat. Po doběhu jsem byl OK. Druhý den jsem měl takové unavené plosky, jako nikdy. Jo! Čip jsem vrátil a ujistil, že ho pán dal tam, kde byly ostatní – žádné ztrácení. Nejlepší zakončení bude asi větou mého fyzioterapeuta: „Noooo … takhle doku**ený nohy jsi neměl ani po TDS ve Francii, vy*er se na asfalt.“ :-)