Lepší úvod, než od autora
myšlenky závodu ve Vlastibořicích – Dušana Koutníka – snad ani nelze vymyslet:
Prastarý strom. Viděl svět, který tu byl před námi, a
uvidí i ten, který tu bude po nás. Připomíná vozku, který naposledy vydechl v
jeho stínu, i úkladný mord kněze putujícího po farnosti. Pamatuje svět bez
asfaltu, automobilů, mobilů a dalších všemožných *bilů, a snad i ruku sedláka,
která ho zasadila.
Poznejte příběhy stromů a načerpejte jejich energii na
krásné trase na okraji Českého ráje.
Asfalt (1/3) / trail (2/3). 50km/+1000m.
Informace: http://sokol.vlastiborice.cz/?tag=sum2015
Pro někoho by asi
mohl být údaj o 1/3 asfaltu dost drastický, ale věřte, že se jedná jen o nutné
přeběhy, které dokonce nevadily ani mně – zarytému asfaltofóbovi.
Když jsem týden
před startem zahlédl na FB blížící se událost SUM (strom ultramaraton), tak
jsem opět polkl slinu, která se mi začla tvořit na jazyku. Za poslední měsíc jsem se nazávodil
až až. Jsem unavený obecně po celé sezóně a dravé ambice jsem si částečně
splnil již dříve. Ale je to závod kamaráda a super člověka. Nenapsal jsem mu,
protože vím, že bych jeho naléhavé odpovědi nedokázal odolat.
Celý týden v práci
samé malé, ale i velké stresy, nestíhačky, ne úplně dokonalá strava. A v pátek
jsem si řekl, že protáhnu pérka v nohou intervalovým tréninkem kopců v kunraťáku.
Tak jsme se přes oběd krásně zničili s kolegy z práce až jsem cítil,
jak jsou nohy unavené a slabé.
Při mítincích v práci
jsem pokukoval po stránce STROMu, až se objevil vzkaz od Dušana, že hledá
dobrovolníky. Ale Dušan pořádá takové akce, že by mi nestačilo vidět jen jednu
část trasy na občerstvovačkách. Svrběly mě prsty, tak jsem mu před koncem práce
v mém chmurném rozpoložení napsal. Za pár sekund zvoní telefon s rozkazy
zní jasně. V 8:30 prej na startu. „no hele já nevím. Jsem unavenej a jen
bych šel na kochačku. Hele, ještě ti dám vědět“, nalhával jsem si.
Dušan je člověk, jehož
styl organizace a ducha jeho akcí mám rád a řadím jeho „dýchánky“ všeho druhu
do škatulky, kam spadají akce Michaela Dobiáše a Venci Franckeho.
Nakonec (někdy v pátek večer až v noci) vyhrála
touha vidět pár známých tváří mé krevní kategorie, zúčastnit se komorního běhu
o 20-30 lidech na 50km na pohodu (pro mě – bez ambic) a nemalý podíl na tom má moje
část, které chybělo trochu sebemrskačství a touha po tom vypnout hlavu, vymejt
mozek a spáchat restartík, aby mi nehráblo. Zkrátka jeden z těch blbejch nápadů, kdy si řeknete "zítra se jdu proběhnout - je to přeci jen 50km, tak na pohodu to dám, no ne?".
Tenhle podnik je jeden
z mála, kde vím, že se asi fakt nemusím rozklusat … zaprvé na to jako obvykle není čas
a zadruhé hodlám popobíhat pomalu a kochat se. Převlek, trochu vtipkování, WC,
východ před kulturák, kde je pár lidí na startu. Dušan něco pronáší a já se
rozkoukávám. „START“. Kurňa, ještě jsem ani nenastavil hodiny. No a co. Nějaký
blázen maže dopředu. Ostatní se pomalu rozcházíme až mám pocit, že nás Dušan
musí hnát vidlema.
Klušeme po louce.
Po posledních deštích je v botách mokro hned. Jakožto zimomřivec mám
dlouhé merino a na tom dlouhé technické triko. Je mi horko, ale to se časem změní,
taže si toho užívám.
Co mi nedošlo, že
Dušan má zajištěné vždy vše a není potřeba si skoro nic brát a já mám batoh s větrovkou,
nějaké mlsání a litr vody. No co … trénink, co kdyby … sice je to 50km jen
s 1km převýšením, ale člověk nikdy neví.
Krásné prostředí. Začátek
je stejný, jako půlmaraton Okolovlasti. Oproti mému odhadu, dva kluci, kteří
mají na to zaběhnout 1.a2.místo běží v balíku 6ti běžců a vesele s námi
povídají. Prý jdou na pohodu a na kochačku. Jirka, Karel, Pavel, Jonny, Ivan
sem tam se mihnul David.
Jonny prohlašuje,
že "kde je ten strom?". Asi halucinace – na ultra se tedy to stává, ale až při druhé noci na
trati. Běžíme krajinou plnou stromů v nádherných podzimních
barvách zahalenou do mlhy. Taková pohodová pohádková sobota. Ticho, čvachtání bot, tiché žvatlání běžců.
Povídáme, mícháme
debatní partnery, užíváme si, semtam se zapomeneme s tempem a pěkně to
utíká. Jirka sem tam zrychlí, aby vzápětí spáchal pár fotek skupinky, přídá
selfíčko a za zámkem Sychrov si zaběhneme asi 2 metry, než si všimneme odbočky.
Děláme si legraci z prvního „kufru“, abychom za pár km poznali další, asi
kilometrový, kufr. Ale ta louka, po které jsme běželi, byla prostě super. :-) I
to stavidlo potoka, po kterém jsme přelezli, i ten trailík po břehu potoka, kterým
jsme to pak prali zpět nazpět, abychom se pak napojili na lesní pěšinu
stoupající do kopce. Nádhera. Miluju podzim.
naživo to bylo ještě lepší
Na podobných podnicích
si v takových stoupácích obvykle říkám „proč to dělám, kam jsem to zase
vlezl“. Dnes ne. Ale vzpomněl jsem si na tyhle kecy, co mívám, nicméně mi dnes
bylo super. Kluci se roztrousili kupředu – do povídání v kopci moc není i
přesto, že nejdeme nadoraz. Ale mé myšlenky jsou velmi podobné těm, které mívám
na ŠUTRu: „to je super, paráda“ a usmívám se jak správnej úchyl.
Na kopci opět
svazujeme debatní kroužek, ale po chvíli si odskakuji. Však je doženu. Dotahuje
mě David a chvíli závodíme spolu. Vidím Jonnyho, vidím kluky před ním, ale
nevidím Karla a Jirku. Asi cukli, potvory. Tak trochu pustím seběhy. Běžíme
lesem, běžíme vesnicí, kolem nádraží, kolem zahrádek, do kopce, do luk, do lesů
– ale to už jdeme. David něco říká. Ty jo! Nějaký magoři BĚŽEJ do kopce! Za
náma? O co jim jde? Závoděj snad? Nás živé nedostanou, do kopce jdem s Davidem
indiánem. Na jedné pasece, kde se válí mraky větví se ohlédnu. Bliží se. Cukry
už jsou dávno vypálené a mozek jede v módu „kuk dopředu, cvaknout, předběhnout,
utéct“ a také v módu „kuk dozadu, vidět, prudit před nohama a nenechat
předběhnout“. A tak ti dva pronásledovatelé za náma stahují náš náskok a
najednou. BINGO! Černá bunda, zelená bunda. „Ty woeeee! Karle, Jirko, co děláte
vzadu, když se vás snažím doběhnout vpředu!!?!? To vás tu můžu honit až do cíle neasi?”
Tleměj se. Ukořistili dalšího bludišťáka. :-)
tou dobou (kdy jsem bloudil), se dětem věnovaly Dušanovi "sekačky na trávu"
¨
OK, tak jsme to zase zklidnili a postupně sbíráme debatní kroužek zpět do původní formace.
OK, tak jsme to zase zklidnili a postupně sbíráme debatní kroužek zpět do původní formace.
Na jednom z asfaltových přeběhů bylo nakreslené pivko a šipka na hospodu, na druhém zase pěkný a osvěžující nápis „SUMívej se!“ apod. V tomhle mám tyhle akce rád.
občerstvení na 17.km Jonny, já, Jirka, Ivan
Celkem mile mě
překvapuje Jonny, který už od 10.km kafrá něco o tom, že nás snad uvisí do
půlmaratonu. Asi zase halucinuje. Už jsme na 26.km na občerstvovačce, kde je
Dušan. „Chlapi co to je tohle? To je ZÁVOD, co není debatní kroužek!“ Provinile
na sebe navzájem koukneme. „No OK, kolik má náskok první?“ Prý 20 minut.
Pohledy mezi sebou vykomunikujeme, že se přece nestrháme a nezačnem ho nadruhém
půlmaratonu stahovat. Ikdyž by se asi divil :-)
Šlapeme do kopce,
šlapeme dlouho, už ani nevím kudy, ale krásné kopce, seběhy, i ten asfalt se mi
zdá dneska pěknej, tak si tu namotáváme jeden kilák za druhým. Jirka se opět
neudržel a splašily se mu nohy. Šel si pokecat s Mišou a klusali vpředu a
vzdalovali se. Na 35.km kdesi v lese na kopci s Karlem a Pavlem najednou
Karel zavelí, tak to pustíme dolů, ne? Ale jo, řeknu si a pustím to hned za
Karlem, s čím jsem doposud problém neměl, ale najednou křeč do lýtka. No
super, blbe. Ty včerejší intervaly a obecně celý týden a předcházející závody
se musely někde odrazit.
Karel se jen otočil
„co je?“. „Křeče – mazejte dál“. A dál jsem ho už neviděl. No stejně. Nehodlal
jsem to odpískat a tak jsem to nějak začal léčit. Trochu soli, přesnídávku,
trochu iontu, vody a nohy něco jako parodii na běh dovolily. Trochu minikrize
vyvážená celkovým rozpoložením do pohody, takže mi to bylo putna. Díky kufrům
jsem ztratil přehled o pořadí a ambice do 10místa se rozplynula hned po tom
prvním kufru, kdy nás převálcoval balík spoluběžců, co se nenechali zmást námi,
co jsme běželi na louku.
Trochu té meditace
o samotě nikdy neuškodí. Nehledě na to, že mě už od začátku trochu trápí
žaludek. Teda .. střeva přesněji řečeno, tak si můžeme společně „pohovořit beze
svědků“.
... někdy mezitím atmosféra v cíli:
... znuděnější výraz jsem dlouho neviděl. Ale vybarvil to pěkně.:-)
Na 39.km dobíhám
sám a v pohodě se futruju a napájím. Ano, není to můj styl, ale někdy je
třeba zavzpomínat na začátky podobných běhů, kdy jsem ztrácel na
občerstvovačkách mraky času. Tak teď je TA chvíle, kdy vzpomínám. :-)
Za pár minut doráží
Jonny a David. Hm, ok jsem odfrklej, najezenej, napitej, adios amigos, kdo se
mě chce chytit, bude asi hladovej :-)
David se vycukal a
vyrazil se mnou. Proti mně je to pěknej dietář – nic si nedal. Nebo nestihl :-)
Odteď až do konce
jdem s Davidem. Po těch 5-6km rozjímání o samotě je to příjemné. Tak zase
probíráme blbosti. Je to fajn kluk. Po pár km se podíváme na hodiny, abychom
zjistili, že ty km FAKT NENASKAKUJOU. Bezva. V nohách aspoň o 4km víc a
mezitím jsme ušli jen 1,5. Asi běhací pásneboco. No jo, jdem dál.
Hele tady to známe.
To je přece Okolovlasti finish půlmaratonu. Super. Ale to je divný – není tu
ten kopec nikde, hele a Vlastibořice a odbočka ke kulturáku. Proč je tu
občerstvovačka, 200 metrů od cíle?
„Ahoj, kolik ještě
kiláků, tu je už cíl, ne?“
„ještě 6“
„Já to věděl, ale
nechtěl jsem to slyšet“.
OK. Jdem dále.
Překvápko bylo super musím říct. Proti očekávání otravného „trávníčáku“ jsme to
zlomili do lesa, kde vedl super čupr trail skrze borůvčí dolů lesem. Neke! Fakt
bomba! Podobně jako na JUTu, ikdyž lépe uspořádané – Dušan to tam asi uhrabal
nebo co. :-)
Výběh na louku,
hned vedle lavičky s výhledem do údolí. Kde máme ten salám a pivo na piknik???
No nic, šup po
stráni dolů k potoku, kolem potoka, dvakrát přes lávku a pak nahorů do
kopce, chvíli šlapání, chvíle asfalt, chvíle po stráni, opět kulturák ve
Vlastibořicích, vklusat do hospody a cinknout na zvonek s nápisem „zvoňte
pro sex“. Pak se časomíra zastaví ... a přiběhne uvítací výbor :-) ...
5:44, 16.místo a
teď už ale OPRAVDU dost unavený nohy.
Jaký je STROM
závod?
BOŽÍ! Organizace a
zajištění dokonalé. Aspoň pro mě. Nepotřebuju PIM servis, nepotřebuju převážení
batůžků, nepotřebuju časomíru. Vyjdeme prostě ven, Dušan tleskne, po doběhu si
cinkneme a starosta zapíše čas. Nikoho z lidí tady ani nenapadlo si to
zkracovat, nikoho nenapadlo podvádět, jsou to srdcaři, stejná krevní skupina,
organizátor sám běhá podobné pošetilosti a běhá je dobře. Běhá i jeho rodina
(taktéž dost dobře).
Co bych vyzdvihl? Přátelskost,
pohodu, kamarádství a úsměvy všude. Krásu okolí Vlastibořic, krásu tohoto ročního
období, nadšení lidí dobrovolníků a jejich ratolestí, které pomáhají všude, kam
se podíváš. Občerstvovačky mají vše, co je potřeba.
No … snad jen
omluva Dušanovi, že jsem to nešel na krev, ale na pohodu. Takovýhle závod jsem
potřeboval a je jich potřeba víc takových a přeju, ať se tento závod ubírá směrem,
kam sám Dušan chce.
PS: Luxusní tričko! Jak nejsem sběratel triček, tak STROM budu nosit jen do práce a na oficiální příležitosti! :-)
PS: Luxusní tričko! Jak nejsem sběratel triček, tak STROM budu nosit jen do práce a na oficiální příležitosti! :-)
Vybyvení:
:-) Netestujte nové
boty na závodě – tvrdí všichni a Miloš Škorpil obzvlášť. Takže na nohou jsem
měl nové Brooks
Cascadia 10, ze kterých jsem v sále v kulturáku sundával
samolepky. :-) Ale obstály super – přesně tak, jak měly (už mám druhé). A
troufám si říct, že jsou opět lepší, než původní Cascadie.
A pak už klasika:
·
Garmin Fenix3
·
Compressport
trail ponožky s 3Dots – no prostě ty s bradavicema
·
Kompresní kraťasy SKINS A400 (na podporu svalů – nějak jsem cítil, že
stabilita nohou je díky únavě v tahu, tak aspoň minimální podpora kompresí)
·
NIKE dlouhé
legíny
·
Icebreaker
merino triko s dlouhým rukávem (gramáž 200)
·
Technické triko
s dlouhým rukávem přes to, abych si nerozedřel merino batohem
·
Čepice od
Eleven a rukavice z Decathlonu, bufík Inov8
Spotřeba:
·
2 přesnídávky v pytlíku
·
4 ovocné pyré gely z Decathlonu
(jj, nebyla energie)
·
500ml vody
·
500ml iontu
·
250ml piva (dávkovaných na
občerstvovačkách)
·
Trochu kofoly
·
Asi 2 saltstick tablety