Perun Skymarathon 2015 - nejen Olaf dokáže překvapit

Loňský Perun šlo celkem málo závodníků. Letos se přihlásilo trochu více, přičemž jsem už vloni na podzim pomýšlel na lepší čas. První ročník Perunu mi posloužil jako příprava na TDS a hlavně jsem se učil šermovat s holemi.

Perun Skymarathon je závod na maratonské vzdálenosti s 3195 pozitivním a 2707 negativním prevýšením. V naší republice je podobný závod těžké uspořádat, jelikož nemáme pořádné hory a tak se Perun specializuje na cestování po sjezdovkách hore-dole. Někomu to přijde jako opičárna, ale já jsem rád, že i v naší republice se dá něco takového udělat, byť s výjimkou, jelikož oficiálně je zde i podmínky min.nadmořské výšky, kam se musí závodníci podívat (více na www.skyrunning.cz).  

Letošní Perun se nesl v duchu velkých ambic. Aniž bych zkoukl časy mých kamarádů jsem se naivně rozhodl soustředit se na čas kolem 5 hodin. David, se kterým jsem jel na závod mi ale tak nějak řekl, že jsem dobrej střelec, protože to dal loni za 5:30 cca, nicméně letos od ledna naběhal ani né 60km, za to asi 1000 najel na bajku … v Beskydech – někdy s bajkem na zádech do kopce a ve sněhu. Tak prej to jde jen zkusit (dal to za cca 5:20 - 59.místo).

Přehodnocuji plán na 6 hodin a začínám ten čas považovat za super výsledek.  

Díky Davidově účasti na měření tepu a podobným věcem pro vědecké účely, musíme vyjet asi o 30 minut dříve, což je pro mě smrt. Vstávám ještě dřív, než kdyby po mě ráno v 6 skákaly mé děti, a v 6:30 míříme směr Oldřichovice u Třince. Pár dní před startem sleduji předpovědi, ale po zkušnosti z loňska nějak nevím, proč to dělám – déšť, horko, stejně to musím jít. Díky nemoci a ne úplně ideálnímu tréningu vím, že to je tak na pováženou, postavit se pod Javorovým na startu. Ale vzdát se to dá vždycky, že …

Zkrátka – jedu jak ovečka na porážku, ale teším se. Musím u toho být. Jakožto běžecký cucák jsem hrdý na to, že jsem byl přítomen na „všech ročnících“ nějakého závodu. O to víc, že se jedná o závod seriálu Skyrunning a jeden z parametrově a technicky nejtěžších v Evropě.

No, konec tlachání. Obavy z parkování daleko od stanice lanovky se ukázaly jako liché. Letos jsme dokonce chytli fleka blíž, než vloni ve stejný čas.

Venku bylo, dle auto-teploměru, 9C.

Hurá na registraci. Hm. Číslo 360. 359 má Palonc. Gut – řeknu vtipnou hlášku, že bych rád doběhl za ním. Pak mi dochází, že opravdu doběhnu, jen asi ne ten jeden flek, co nás dělí na registračce.

David loví signál pro mobilní net, aby vyloudil z webu své číslo. Mezitím volám s Lukášem, který nám drží stolek v hospodě. Tam posedíme na suchánka, ale poklábosíme a čekáme, až peristaltika zavelí k inspekci toalety. Hodinu před startem (9:30) se usneseme, že je dobrý čas se jít převléct. Já mám zkompresovaný zatím jen zadek, abych ho nemusel vystrkovat na parkovišti v té zimě. Z dropbagu, který bude teleportován na Javorový vyhazuju vše, co ASI nebudu potřebovat. Ze závodního baťúžku po konzultaci s pohledem na oblohu a na aplikaci radaru vyhazuji vše. Nechávám jen polartec vestu z TDS, kdybych se někde rozhodl zakempovat. Šustku mám převlečenou přes batoh – pod sjezdovkou už mi bude teplo a plánuju jí jen hodit do elastické kapsy na batohu. Mám v ruce dva bidony. Jeden balím do dropbagu a na trať beru jen jeden. Musí stačit – budu doplňovat (to už jsem někde psal, s tím doplňováním, že?). Narvu tašku do igelitového dropbagu a hasím si to k Transitu, co to odveze. Zauzluju a koukám po známejch. Je mi dobře. Tyhle lidi znám. Jsem vůůůl. Rozmotávám tašku a sundávám kaťata, co mám na sobě proti zimě, ale chci je poslat nahoru. Už mi tak dobře není a nohy cítí vánek. Jdu se s Lukášem rozklusat.

Po rychlém vycupitání nejmírnějšího kopečka upouštím trochu „brzdové kapaliny“ u keříku a pokračuji po skororovince náznaky abecedy, ať rozhýbám nohy pražského pepíka, co leze na sky, když trénuje jen v placatý Praze.

Jdem na start. Lukáš mizí k autu, ale za chvíli je zpět. Prej rukavice. Já chytám lelky, utahuju hole, boty, návleky na botky, ať mám kotníky a achilovky v teple. Jj. Slečínka. J

Hodiny loví signál. Už půl hoďky. Ignoruju to a stejně – trať se mi připomene a po prvním kopci mi to bude šumák. Poběžím dle fáborků a na displeji nechávám jen celkový výstup, aktuální výšku a celkový sestup. To je asi v tomto závodě podstatnější. Ještě nastavuji na fénixech 40minutové intervaly pro upozornění na jídlo a hydrataci – ono se na to celkem dobře zapomíná, když se čas stane relativním. Rychle vylovím telefon a vypínám zvonění a BT spojení s hodinama. Poslední, co hodlám při závodě řešit je stres z toho, že volá máma a ptá se mě v půlce černé sjezdovky, co dělám, jak to jde a jestli se šetřím. Stějně tak podpůrné SMS od přátel, kde se ptají, jak to jde (sorry, ale byť nejdu na bednu, v mém životě jsou okamžiky, kdy jsem rád, že udržím hole v ruce, nepocintám si bradu pitím, natož šahat po telefonu – a to nemluvím o stařeckém třasu a chodítkuJ).

V průběhu toho pozoruju Makyho, jak se zubí do kamery. Proč má tak poťouchlý úsměv se mám dozvědět v následujících hodinách.

Start

Jdu. Nebaví mě to. Cupitám. To už mě baví trochu víc. A hlavně – jde to! Achilovky začínají pumpovat, úpony povolovat a prokrvovat. Tělo se pod šustkou zahřívá. TWL. Startoval jsem někde z půlky, ale teď koukám, že jsem někde na konci nebo co. Cupitám rychleji. Možná si tím podepisuji ortel, ale ještě to jde. Dobíhám Lídu. Zdravím. Vypadá dobře. Pohodově. Ty krabe, budu rád, když mě nedá. Jde rozvážně. V nohách má víc placatých i vertikálních km a mrtě zkušností, jak já. Nu což. Pozdravíme se, usmějem a jdem si každý své. Pod sjezdovkou za chůze shazuji šustku a cpu do kapsy. Super. I pár minut po startu jde vše dle plánu.

Javorový halí mlha ne nepodobná té z loňska. Maky si asi udělal screenshot a teď to tu promítá znova. Ale jo, je to super, protože aspoň nevidím, kolik mě toho ještě čeká a můžu si opakovat „už tam skoro jsem“. Na mě toto zabíralo dobře. V půlce stoupání mě rozesměje cedulka „zákaz chůze po sjezdovce“. Hm, tohle se Makymu zjevně hodí. Správa areálu nemá ráda, když jim v zimě straší sjezdaře turisti, ale momentálně se to hodí jako příkaz k běhu. Už jen myšlenka na zrychlení kroku mi zvedá tepovku. No way.

U chaty čapí Sam a střílí mi celkem pěknou fotku. Díky!

Rozbíhám to i do kopečka, který se láme hned dolů. Olé. Běží to, laktát se odstěhoval dál do kopců, aby mě potkal o něco později.

Seběh do Gutů je dobrý. Běží to samo, ale nechci to naprat. Jsme teprve na začátku. Když mě bere pátý běžec, nechám se vycukat a pustím to také. Pocitově se běží super. Tepovka asi gut, nic nikde nebolí, po cestě to jde, po krátkých lesních vsuvkách po pěšinách to je ještě lepší.

Občerstvovačka v Gutech. Iont, pro jistotu banán v soli a … kurňa! Proč po té pěšině, po které jsem chtěl běžet i do kopce nikdo nejde … no to si … jak jako lana? Jak jako dělej! Notwl, beru do ruky lano a sápu se nahoru. Zlatej Hrádek na kunratické. Ty krabe. Maky se domlouvá, že jako to naše lano už sroluje. „na co máte hole kluci!?!?“ Chvíli přemýšlím, co vtipného mu říci, ale řešení přichází samo. Kolega nade mnou se rozhodl dát pauzu. Hned se hůlka hodila při vysvětlování, že nahoře je času na odpočinek dost. J (video)

Nádherný trail lesem. Ne tak pěkný, jako šumavský ŠUTR, ale pořád dost krásný na to, abych si to já i nohy pěkně vychutnaly.

Se zhoupnutím v Gutském sedle se dostáváme na Velký Javorový. Výškové metry naskakují, závodníci předemnou odskakují, když je pomalu míjím. Jde to dobře. Když hodinky zavelí, piju isostar a sosám trochu gelu. Docela se divím, jak to běží. Super – pocitově o dost lépe, než loni. Běhám i to, co jsem neběhal, nohy zatím držej.

Seběh do Řeky je relativně dlouhý, ale rychlý. Těším se na běh korytem potoka. Vloni jsem Makymu musel slepě věřit, že to je potok. Letos tam asi nechal navézt pár cisteren, abychom neztratili víru, že tam  opravdu voda téct má. Chvíli přemýšlím, co je lepší. Mokré šutry, co sem tam kloužou nebo se otočí, anebo běžet vodou, kde aspoň zchladím nohy. Za náma není ale ani polovina závodu, a tak si mokro v botách syslím na „lepší příležitost“.

Loni jsem na občerstvovačku v Řece šel (myslím). Letos vyklusávám jak švihák lázeňský. Ha! Palonc! Ty krabe! Já ho dohnal. Významně se na něj podívám, každej nasajem trochu pochutiny a vybíháme. Já přes cestu na Příslop, kde přecházím do chůze a Pavel zpět po asfaltce (tzn, že je o nejbrutálnější výstup i sestup přede mnou). Řeka je totiž taková libůstka, kde se můžete najíst dvakrát. Pokud nejste úplně zničení před výšlapem na Příslop, budete zde v o dost zdevastovanějším stavu za 30 až 130 minut – dle vaší trénovanosti.

Cestou nahoru se ploužíme. Letos žádná ženská přede mnou, tak to jde těžce a bavím se a současně soucítím s spolulezcem, který je rychlej, ale bohužel, jeho teleskopický hole se při pokusu o vyndání z hlíny a postup výše pokaždý rozpadnou se zvukem otevíraného šampaňského a tak si celou cestu hraje s hůlkama a zkouší a zkouší a zkouší, jestli už držej. Nedržely. No já bych je už zahodil. 

Zpět dole, plním vodu, hážu Isostar do bidonu, sosám iont, trochu čaje, banán, sůl. Lída. „čau, taky jsi to už slezla?“ Nechápavej pohled a nejistá odpověď „jo“. Hm jsem lůzr, pomyslím si. Ale pak vidím, jak se Lída odebírá na Příslop. Každopádně je rychlá. No a mě to zase pomalu kluše do kopce. Ty krabe. Ego vám dává křídla. To je snad poprvé na nějakém závodě, co běžím do kopce! A hned poněkolikátý! Postupem času se z běhatelného kopce stává chodící a drápu se do 4.stoupání.

Podle výškoměru jsem lehce za půlkou. Podle kilometráže ještě ne. Ale po chvíli se dostáváme na další místo, které nám Maky uložil v mírně zhoršeném stavu z loňska. Cesta, kterou jakoby nám dovezli z právě dokončeného Spartan race, kde proběhly tisíce nohou. V kolejích kaluže jak malej Balaton, mezi nima bláto vysoké akorát tak, aby se dostalo přes okraj bot dovnitř. Zlatý gaitery. Lesem se dá obskakovat. Polámané a popadané stromy podél cesty dávají najevo, že je lehčí běžet v té klouzavé břečce. To se opakuje následující 3-4km s tím, že máme k dispozici „clean-up“ zóny. To jsou místa, kde je ještě neodtátý hlubší mokrý sníh, kde se na sekundu očistí bota a vzorek od bahna. Případně zde lze získat vzorek bahna někoho před vámi.

Fenixy průběžně doporučují jíst a pít, nicméně mám čím dál větší chuť na píííívo nebo colu. Isostar v bidonu záhadně ubývá. Běžím. Kap – zdálo se mi, že mi na ruku kápla studená kapka. Sakra, co to je? Běžím dál. Kap. To je divný, ten pot je nějakej studenej. Kap. Kurnik! Kap. Co to… kap! Zastavuju. Oleee voleeee … vyndavám bidon a z kapsy batohu vylévám vycintanej isostar. Uzavírám lépe a poctivěji lahev s pitím a cpu ji zpět. Nevím, co mě štve víc. Ztráta pozice nebo pitiva. Jako něco zbylo, ale není to určitě doprovodný znak blahobytu.

Před stoupačkou na Ostrý si tělo řeklo své a nabagroval jsem místo banánu nebo salámu čokoládu. Hodně čokolády, a zapil to hromadou coly. Někdo mě vyslyšel. Bidon opět pln vody s kapslí Isostaru.

Nahoru jdu už rozvážněji a nechávám tělo si trochu užít sacharidů a tuků z čokošky s colou. Já vím … no … když to prostě šlo podmíněným reflexem – tělo chtělo, tělo dostalo.

Poslední seběh je dlouhý jak týden před výplatou. Dobíháme k dřevěným schodům a já už přesně vím, co se stane, kdzž je vidím mokré a pokryté bahnem. Na posledním schodu povolím strachem zatnutej zadek a ... jeb ho tam - lokýtek na schůdeček, s úctou Béda Hudeček. No mohlo to být horší.
Sem tam popiju, sezobnu a už je tu pasáž vesnicí s odbočkou na závěrečné stoupání. Stejně jako loni zde nasaju jeden gelík a upiju z bidonu. A šlapu. Super, teď už to nějak urvu. O chvíli později mě přepadá opět žíža. Není důvod se šetřit. Teď už se nenechám stáhnout nikým. Teď už budu úřadovat já. Dopiju zbytek a … o pár desítek metrů dále odbočka. WTF?!! Toto neznám! Traverz uprostřed stoupání po lesní cestě. OK, zkouším se rozeběhnout a v tu chvíli se mi zakousne do lýtka křeč s vervou nasrštvaného jezevčíka. Supr. Traverz a já to jako půjdu?! No way. Cpu se saltstickama. Jeden polknu, druhej kousnu, ať je rychlejší nástup. Fůůůůůůj! Není zbytí, za to k zblití to nemám daleko. Jdu, jdu rychle, zkouším cupitat a jde to. Běžím. Běžím. No to neeeee. Maky, nejsi ty Olafův brácha ty jo?!

Cedule „Grande Finale“ a ukazje vlevo kolmo na starou černou sjezdovku vedoucí pod lanovkou. Hole klíďo schovejte- tady se dá lozit jako po žebříku a když kejchnete a nebudete se držet, odfouknete se zpět na traverz s tím, že ten pád bude bolet.

Po nekonečném krok sun krok dorážím k fandičům. Už jen kousek na sjezdovku a pak cíl! Vím, neasi! Všechno vím, všechno znám. Navíc slyším někoho, kdo mlátí tyčí do kovového nesmyslu. Super atmosféra! Bomba. Dokonce vysvitlo slunko, mlha se roztrhala a obloha zmodrala. Poskakuji směrem finish rovinka. Žádnej sprint ala PIM maraton po koberci, žádné max.tempo. rovinka je krátká, ale pořád do kopce. Olé! Já to dal!

A opět - nejcennější kov je ze dřeva.

 

Zastavuji fénixe na čase 6:31. Ofiko je něco podobného. Pozice 223.

Pocity:

Rozpolcené. Stihl jsem Palonce v Řece – dobrej achievement. Běžel jsem i to, co neběhám. Běželo se mi lehce a v pohodě bez krize. Proč mám teda takovej mizernej čas? No co, snad dostanu šanci to prozkoumat někdy v budoucnu. J

Hodnocení závodu:

Marcel Maky Žuška přišel v roce 2014 s celkem jedinečně těžkým závodem v ČR. Ne nadarmo se zařadil jako stěžejní závod seriálu české Skyrunning série a MČR ve Skymarathon.

Někdo může namítat, že to je lození po sjezdovkách nahoru a dolů. Ano. Ale to je asi jediný způsob, jak na domácí půdě uspořádat závod s takovými parametry.

V neposlední řadě hraje roli počasí, které je prostě … unikátní a patří k Perunu – ani zima, ani horko, mlha, sychravo. Dá se čekat, že se to bude opakovat, včetně rozblácených pasáží.

Organizace – jednoduchá, ale efektivní. Instrukcí není ani moc, ani málo. Instrukce jsou jasné, krátké, přesné. Při reg.vše odsýpá, na trati na obřerstvovačkách jsou super kluci a holky, kteří pomohou se vším. Na klíčových místech stojí lidi z org.týmu a ukazují cestu nebo upozorňují na obtížnou pasáž a značení se proti loňsku ještě zlepšilo (zjevně kvůli mlze).

Občerstvovačky měly vše, co je třeba.

Ideální závod? No skoro – v cíli není sprcha, krom těch pro hosty v chatě na Javorovém. A co? To se dá přežít … pokud dojdete Peruna, tak tohle vás nerozhází.

Nevýhodou může být cíl nahoře, takže k autu po svých sestup sjezdovkou, na které jste startovali. Jo, to se musí akceptovat. Anebo být dost rychlí na stíhačku poslední lanovky (v 17 hodin).

Možná by se dalo dohodnout navýšení startovného o 40-50 korun a pak jedna extra jízda lanovky financovaná z tohoto navýšení mimo standardní jízdní řád? Řekněme v 18:30 jedna jízda pro všechny, kteří potřebují anebo nemohou sejít?

Perun je jeden ze závodů, který doporučuji všem, co mají rádi drsnější a těžké závody a nevadí jim zrovna, že se fakt pohybujete na sjezdovkách, ale i v lese, na trailech, v blátě apod. Je dělán člověkem, který zná prostředí, který ví, co a jak čekat a je to sám zkušený závodník. Cenově velmi příjemný závod, ale není vhodný pro každého. Pokud se chcete „jen zrasit“, běžte radši na Spartan race. Pokud nemáte zkušenosti, ale myslíte to s trailem vážně, doporučuji kratší závod s mírnějším profilem, jelikož Perun dokáže zdolat i ostřílené trailisty, natož nováčky.

 

Konzumace:

4 dcl vody
2 dcl iontu
4 dcl coly

2 l (bajwoko - možná míň) ISOSTAR

4 gely Penco

3 gely Aptonia (citrus byla znouzectnost – malina mi chutná víc, ale nebyla)

Salt stick tablety (ale bez kofeinu – v trailpointu je mají, jen ne v tento okamžik na webu) dle potřeby – já je měl namixlé v softflask dohromady s gely – super řešení

 

Vybavení:

·         Garmin fenix3 (recenze každou chvíli!)

·         Garmin Vivoactive (recenze taktéž brzy – jen jsem testoval tohle na horským závodě)

·         Boty Salomon S-Lab XT 5 softground (Pro mne ne úplnej ideál, ale dobrej vzorek a držej i na mokrým. Jen to jsou takové bačkory)

·         Batoh Quechua – ale bílý … což je chybka, bo bílej má červenej lem, kterej pouští. Tak možná černý bude lepší

·         750ml bidon

·         250ml softflask naplněná mixem gelu a obsahem kapslí saltstick (1 gel, 2 kapsle – to celé 4x)

·         hole Fizan – hliníkové teleskopy – ne ideál, ale gut. V 2.polovině bych možná šel i bez nich

·         rukavice – nějaké mikrofleece, tenké, ale teplé

·         Adidas techfit triko jako izolační vrstvu

·         Icebreaker merino 200 triko s dlouhým rukávem (jsem zimomřivej no …)

·         Salomon EXO kompresní ¾ kaťata – klasika ty co mi padaj, ale tentokrát jsem to stáhl v pase a popotahoval jsem je v závodě snad jen 2x

·         Kompresní návleky CEP – už to mají za pár, ale pořád dobrý

·         Kompresní ponožky Compressport s „bradavicema“ – stále si stojím za tím, že to je SUPER VĚC (v akci za 199 – nekup to)

·         Návleky Inov8

·         Buff Tondy Krupičky na hlavu – s kšiltem

·         Inov8 buftunel na krk, co dávali na TDSku na „expu“

Poznámka:

Na startu mi přišlo, že někteří závodníci ani netušili, kam se přihlásili. Stejné tváře jsem pak viděl odpadat a odpočívat hned na prvním výšlapu a dále po trati. Někteří ani neznali účinky soli na křeče apod. No není to legrace, ani žádný  We Run Prague. Zde se hodí podotknout – cokoliv kdo napíše, včetně mě, je ovlivněno endorfiny a obecně platí, že nepříjemné vzpomínky jsou potlačovány. Nicméně, pokud se nejen v mém, ale i ostatních reportech objeví nějaké konstatování typu „zlatá kunratická“ anebo „letos byl seběh korytem potoka výživný“, tak to berte doslova, byť je věta ukončena smajlíkem a udělejte si zde poznámku červeným vykřičníkem. Takovéto závody sice zvládne asi každý, kdo se jen tak neválí na gauči (jen to bude na hranici s limitem), ale je to horský extrémní závod, kde se může stát cokoliv. Křeče, puchýře, rozmlácené tělo po pádu, vyčerpání, bolesti. Zkrátka – doporučení je, že na závody podobného typu musí začátečník sebrat v horském prostředí aspoň 1-3 zkušenosti  minimálně a znát své tělo a jeho reakce.