Pražská 100 2014

Nadšení, bolest, radost, krize, zoufalství, beznaděj, euforie, vyčerpání, hlad, únava, zima, nepohodlí, demotivace, motivace, vůle, odhodlání, touha vzdát, síla dokončit, adrenalin, halucinace, endorfiny, puchýře, otlaky, odřeniny, otoky, proklínání, touha porazit sám sebe, slzy štěstí i hořkosti … to je tvář zimního extrémního dálkového pochodu – ultra trailu. To jste vy, kdo dokončili na prvním i posledním místě, to jste vy, kdo nedokončili, všichni, kdo zkusili někdy něco podobného.

pozn.k fotkám - zdroje -
foto přechodu stromu se závodníky je od Aleše Zavorala
další fota z občerstvovačky jsou odsud - jméno neznám, tak doufám, že se neurazí
zbytek fotek jsou mé.

Prolog

Je pondělí večer, nárty a kotníky mi na nohou dávají již skoro splasklým otokem najevo, co si myslí o setrvání v kamarádském vztahu se zbytkem mého těla – hlavy obzvláště – a nejspíš by mě nakopaly tam, kde bych beztak potřeboval masáž, jelikož maximus gluteus při vstávání ze židle ožívá nebývalou nervovou aktivitou a také jednou vím, že má prdel není nezranitelná.

Ve stejnou chvíli ale ještě po cca 76 hodinách ukrajuje poslední kousky jedné z nejtechničtějších tras P100 v historii paní Jana Jindrová, která svým výkonem rozsvítí pořadové číslo 183 na výsledkové listině. Tolik účastníků se dostalo do cíle plné trasy z celkově 338 startujících (tedy – těch, co pípli na první čipovce na 18.km).

Porovnejte. Tomáš Bystřický a Jan Zemaník „to dali“ za 15:20:58 a jsou spolu na děleném prvním místě. O další 2,5 dne po nich dochází do cíle žena, která nespala, jen šla, jedla, občas se zastavila … Tohle, to vám tady vysvětlit nedokážu. Zato dokážu popsat to, na co si mnozí stěžovali, ale přitom se na tuto akci sami přihlásili.

Olaf není  onen sněhulák z ledového království, který má rád vřelá obětí, byť by tomu vše nasvědčovalo – libuje si v extrémním počasí, je pořád spokojenej, většinu času se usmívá, když se něco začíná sypat, s bezelstným výrazem to sleduje a vždy se to nějakým kouzlem podaří srovnat, a co si budem povídat – má i podobný tvar (ikdyž očividně proti loňsku zhubl). Olaf Čihák je známou osobností v dálkoplazecké obci, mezi vytrvalci, s mnoha zkušenostmi a nejedním úspěchem v ultrazávodech. Olaf každý rok prochází trať týden, dva před startem, značí úseky, domlouvá s týmem občerstvení, organizaci, plánuje (no někdy asi také ne a prostě si řekne „teď tudy“ a důsledky neřeší). Mějme ale na paměti, že Pražská 100 byl původně dálkový pochod. Ani si nejsem jist, zda má P100 oficiálně statut závodu, ale asi má, protože se jí říká ultra trail a dokonce svým absolventům poskytne pár bodů do ITRA bodování (mj.kvalifikační body na UTMB).

Olaf a hlavně jeho organizační tým a dobrovolníci nejsou lidé, kteří by chtěli vydělat na zprofanovaném závodě, který se veze na vlně popularity. Ano, P100 je populární, známá a někdo ji chce dát, protože je to možná „in“, ale … v dnešní době je Olaf jeden z mála, o kterém se dá říci v bodech tohle:

1)      Olaf dělá vše srdcem

2)      Olaf dělá akci PRO lidi – ne pro sebe

3)      Trať je stavěna, aby lidem něco dala, krásný zážitek z prostředí

4)      Olaf přitahuje apokalyptické předpovědi počasí

5)      Když Olaf něco řekne, nebo napíše, myslí to velmi upřímně a vážně a bez nadsázky

6)      Opakuji, když Olaf něco oznámí, nehledejte za tím reklamní trik, ale opravdu to, co oznámí – jinak: když někdo řekne o svém závodě, že je to nejextrémnější závod v ČR a startovné je za litr plus minus, je to samozřejmě reklama. Když Olaf utrousí, že je letošní trať P100 nejtechničtější ze všech dosavadních tratí a neměli by se hlásit lidé trpící závratí, měli by začít dávat pozor pomalu i vítězové oněch komerčních závodů

Z výše uvedeného tedy plyne, že jak se na webu P100 objeví červeným písmem, že trať není vhodná pro osoby trpící závratí, minimálně by vám mělo bliknout poplašné světýlko, nebo aspoň maják.

Když se pak objeví na webu fotka s padlým stromem přes menší řeku (nebo větší potok), nepochybujte o tom, že Olaf to sem dal pro to, aby se s vámi podělil o svou radost z toho, kudy OPRAVDU TRASA POVEDE.

Když se objeví v Praze a okolí ledovka, přestanou jezdit tramvaje a vše, co má troleje, berte to jako znamení z hůry, že se na start nemáte vydávat.

Když to pak roztaje a vy se vrátíte z výběhu celí od bláta, můžete si představit (ale nechcete tomu věřit), že na P100 to bude 1000x horší.

Když pak Olaf napíše, že kolem vyhlídky Máj to fakt vypadá, že budete potřebovat trailovky s opravdu hrubým vzorkem, měli byste zalézt k psacímu stolu, napsat si ježuchovi o pořádný špuntovky a přečkat doma do vánoc a kochat se u FB z hlášek z trati a říkat „ještě, že jsem nešel“.

Když se ke všemu objeví předpověď, že má minimálně mrholit být psí počasí, je dobré vyhodit inzerát na prodej startovného.

Nechci nikoho urazit, ale jsme lidi, soudní, umíme číst a máme vlastní mozek. Když to vše nahoře úspěšně odignorujete a postavíte se na start tak, jako já, tak si můžeme nadávat max.sami sobě a ne si stěžovat že tohle a támhleto a zároveň si pogratulovat ke vstupu do klubu nesoudných lidí, kteří jsou podle všech ostatních magoři, ultramagoři, kteří si huntujou zdraví dlouhým pobytem v přírodě.

Akt 1 – wo co gou

Po otevření registrací na P100 jsem se hned zapsal a poslal platbu za startovné. Vloni jsem to vzdal 40km před cílem (na 105.km) a tak jsem měl na P100 nedořešenou dloužek. Životko mám také, tak mi nic nebrání.

Olaf psal, že trať bude mít 120km, pak to upravil na 125. OK, víc, jak 135 teda mít nebude, řekl jsem si. Převýšení 4400m by také nemělo být nic extrémního, co bych neznal. Víc záludností jsem v tom nehledal a jen doufal, že bude aspoň sníh, když se to běží v zimě.

Během času se ale začaly objevovat v prologu popsané zkazky. Trochu jsem měl tu čest poznat Olafa a tak jsem raději ty poznámky ignoroval, abych nebyl vystresovanej. Stejně jsem byl smířen s tím, že trať může mít až 150km (přepočet z olafo-kilometrů), vyšší převýšení a horší počasí. To jsou totiž základní věci, na které se u Olafa lze spolehnout – čekat větší počet km, vyšší převýšení a superhrozný počasí.

Další věc, kterou ale Olaf nezklame je nádherná trasa po krásných místech, na které se vyplatí vrátit se ještě někdy za dne (ne v noci) anebo, když není mlha, neprší anebo není jiné psí počasí.

Akt 2 – kdo s kým

Na startu jsem potkal známé lidi. I neznámé - těch bylo mnoho. Ale všichni byli fajn. Seděl jsem schoulen na bobku a čekal po registračním ceremoniálu na okolí. Potkal jsem kamarády, jejich kamarády, pokecali jsme. Potkal jsem malého chlapce, u kterého mi zkušenost říkala, že se nemám ptát na to, jestli má souhlas od rodičů a zda vědí, že dnes večer není u kámoše na hraní počítačových her a dnes v noci se domů nevrátí. Vyklubal se z něj (v souladu s mým podezřením), celkem hodně nabušenej 17ti letej klučina, kterej seká 100km závody s přehledem, je hrozně rychlej, a dle mě má před sebou nadějnou budoucnost. A dobře se s ním kecá. J

Na nádraží v Modřanech potkávám Rada. Rado je kluk starej jak já a vloni jsme to spolu zapíchli na 105km na Karlštejně. Letos jsme byli odhodlaní to dát. On říkal, že za 20hodin, já, vzhledem k reálným obavám z bláta, spíš 24 hodin.

Mám s sebou plnou zbroj, větší batoh, mraky teplého oblečení, hole, nabité „GPS-kukačky“, něco na zobání, něco na první pomoc a velmi malé procento chuti se někam po pátečním dni v práci vydávat. Nemluvím o obdivu k lidem, co přijeli autem ze zahraničí stovky km a ješte dopoledne pracovali.

Konečná. Stará Huť, okres Příbram. Neochotně se šourám z vydýchaného teplého vagónu vlaku plného ultramagorů ven. Kuklím se jak bourec morušový, aby mi neunikalo drahocenné teplo. Jsem totálně bez energie.

Kamaráda Davida nechávám s mladou nadějí pronásledovat špičku a zůstavám s Radem a Adamem. Docela to pálej, možná pomaleji kvůli mně a tak se celkem často doptávám, jestli je nezdržuji. Prý ne, že do kopce to mažu rychle zase já.

Akt 3 – záblesky dlouhé krize

Noční start zjevně není mou favorizovanou disciplínou. Sice je logicky nejlepší, ale po celém dni v stresující práci, pak přípravě, rychlé večeři, jste zralí max.na spánek a ne na začátek několik desítek hodin trvajícíhi nepohodlí.

Střih

Probíháme Starou Hutí ve velmi pomalém tempu, ale pořád předbíháme lidi. Kdesi v dáli před námi jsou skupinky různých čelovek, mezi kterými poznávám Zemaníkovo světlo – jedno z prvních.

Střih

Bolí mě po různu vše od pasu dolů a krizi mám prakticky už od nástupu do vlaku, přes start, až do ranního rozbřesku. Takže celou noc to táhnu s Radem a mám zapnutého autopilota. Paty nějak „odražené“, promáčené boty neřeším od 1.km, jen píchám holemi do kopce, z kopce hole v pravý ruce, levou držím kapsu na pásu batohu, kde vesele skotačí 250ml pomalu mrznoucího gelu.

Střih

Zuzka a Peťa. Já jsem jak Kenny – čepice na lebce a přes ksicht tunel. Koukaj jen oči. Petra s flašou pálenky zbystří, když pozná finišerskou vestičku z TDS, jíž je také vlastníkem a která mě nyní nehřeje jen u srdce, ale i na břiše, bocích a zádech. Očividně tápe, nechám ji v tom vykoupat, bo asi netuší, kam mě zařadit, ale pak pronese klasické univerzální „čuuus, jak se vede“. Ba ne, to bych ji křivdil, asi mě poznala, ale hlavně jsem neměl problém se získáním panáka.

Střih

Bolí mě záda tam dole. Asi jsem toho panáka neměl dávat. Ale zas mě nebolej nohy - na chvíli. Možná si dám ještě dalšího. J

tajná kontrola, ale zbijte mě, nevím už na kolikátém km a jsem líný to teď hledat na papíře

 

Střih

Kláda přes řeku. Ty woeee. Olaf to myslel vážně. Ale to je fuk, vlastně super zpestření. Jen, kdyby tu na ten kmen byly schůdky, Když na něj lezu, protáhnu pořádně stehna, kyčle, vše, ale začínám mírně cítít zranění, co jsem utrpěl ještě před TDS. Jen o něm vím – nebolí, ale je tam.

foto: Aleš Zavoral

Střih

Ahaaaaa … tady jsou ty řetězyyyy. Hm, to není tak hrozný, sice mi to klouže, protože je tu bahno, listí, kameny, klacky, bahno, voda, bahno a zase listí, ale hlavně další bahno, ale slepičími kroky se to dá.

Střih

Kopce na chvíli došly. Bahno ne. Nohy při došlapu ždímnou vodu s bahnem ven, při uvolnění a odrazu ale zpět nasajou stejný mix. Lábuž. A to mě čeká ještě přes 80km?

Střih

Průběžně kecám s Radem, ale od asi 40km slyším od světlušek za mnou známý hlas Honzy Suchomela, kterej to dle „keců“ jde jen lážo plážo a je vysmátej jak lečo a vtipkujou se ostatními. Sakra, jak může ještě mluvit do těch kopců, kde bláto ubírá třetinu sil jen na udržení směru a stability?

Střih

První čipová kontrola v hospodě, kde je pěkně narváno, všichni se strkaj kolem jídla, nepouštějí holky z kuchyně s novým jídlem a ještě nám oznamují, že je změna tratě – o nějakou smyčku na kopeček. Radši mažeme pryč, abychom cestou zjistili, že jdem stejně podle původní tratě, zkrácení bylo opravdu malé, ale hlavně, nebylo na cestě ono auto s posádkou, která nám měla ukázat nový směr. Dle zjištění nás bylo takových víc a nebýt Rada s GPS, tak tam bloudím ještě dneska.

Střih

Začíná pršo-mrholit. Čipová kontrola uvnitř hospody. Vývar, pivo, převlek do suchýho a navlečení se do bundy. Moc nelelkujeme, ale píšu domů dle dohody, jak to vypadá a že za 2,5 hodiny udělám dětem na další hospodě s čipovkou radost, aby mě viděly o tomto víkendu aspoň trochu.

Akt 4 – už to šlape

Po rozednění jsem měl konečně pocit, že to trochu jde. Sice jsem běhal i v noci z kopců a po rovině, do kopců jen někdy, ale ve dne už nebyla ta dlouhá vleklá krize. Byl jsem rád.

Užíval jsem si výhledy, místa, kde jsme procházeli a myslel na to, jak to tady ten šílenec Olaf vše procházel několikrát, bez spánku, pak se vracel do práce, aby po šichtě sedl na vlak nebo bus a jel doznačovat tam, kde skončil včera. Navíc bez něj bych neviděl tak pěkná místa. Jen … jen to BAHNOOOOO. Klouže to, smrdí to, balí se to, máte to všude, zdržuje to a … Radovi to kazí pravé koleno. Neustálá práce stabilizačního systému a to jak při dopadu, tak odrazu Radovi pomalu sepisuje účet a tak mu na další občerstvovačce/čipové kontrole tejpuju koleno. Je tu i Denča s dětma, které se ke mně ještě rozespalé tulí. Nikomu z nás nevadí, že jsem pekelně mokrej. Děcka jsou šťastný, že mě viděj živého (ale zbídačeného), a já jsem také rád – miluju je … no a taky, jak se tulej, tak ze mě sajou svým suchým oblečením přebytek vody a trochu u hřejou J Deni mě a Radovi věnuje colu. Oplácím jí to výměnou za smradlavé mokré oblečení z batohu, co vláčím z minulé hospody a završuji právě sundanýma ponožkama, které jsem musel nejdřív vysvléct z bahenního hábitu. 

 

A jsou zde také opět Zuzka a Peťa, vysmáté a provokující hláškama o průměrném tempu borců na špičce. To by jeden začal z žalu chlastat. A taky, že jo. Slivka gut. J

Po rozloučení a odchodu Rado oznamuje, že tejpy jsou asi dobrý placebo, bo ho koleno nebolí. To se má ale změnit, když ho na 75.km před vyhlídkou Máj chytnou kolena obě.

Akt 5 – je Máj, emocí a citů čas

Když se blížíme kolem meandrů Vltavy od Rabyni směrem k Máji, děláme kolečko kvůli nastoupaným výškovým metrům. Tady mi Rado říká, že obě kolena bolí, protože má sjetej dezén na svých Kanadiích a vkuse mu to klouže do stran. Ale síly prej má dost, tak to ustojí. Jedem dál jako stroje. Je pěkně chladno a vyhlídka Máj nás vítá výhledem na rozlité mlíko. V takový okamžik si můžete konečně aspoň jedenkrát vychutnat výhledy na borovicou kleč, kterou jindy úspěšně ignorujeme při dechberoucích výhledech na řeku.

tohle není Máj, ale kus před ním - to jsme stihli bez mlhy

 

Značíme fixem další kontrolu, já dám pár medvídků, které koupu v promáčené kapse batohu už asi 77km. Wow, to je lábuž. Rozbíháme se na čipovou kontrolu, která má být za 3km. Nejdelší 3km, které jsme kdy asi běželi. Po 10ti minutách si dáváme s Radem školu sjezdu na blátě. Ale echtovní blátosjezdovka, to musím říct. Ustáli jsme to a pokračovali v klusu z mírného kopečka blátivou cestou kolem potoka. Po chvíli zpět nahoru údolím až k pasece, kde v půlce byla odbočka kolmo do kopce. Pár medvědů a jdem na to. Na prudké kopce jsem zvyklý. Oproti dosavadnímu průběhu jsem se ale pěkně zadýchal, až jsem byl překvapen, že na to mám sílu.

Po zdolání krátkého prudkostoupáku jsme došli po Olafových černých šipkách na vrchol ke kontrole s fixem. Dobrá poznámka – pokud je trasa vedena po turistické značce, lze to pálit s jistotou, že vám nedojde. Pokud vás Olaf začne tahat po jeho černých turistických Olafo značkách, je moudré si nechat síly do zásoby.

To platilo i zde. S Radem jsme celkem nadávali na houpavý traverz v lese po zbytkách cestiček, abychom se dostali do takové … rokle? Asi rokle … bez kamení, ale také bez cesty, záchytných bodů, ale za to se spoustou bahna ve skorovertikální poloze, kam jsme museli nejdříve sklouznout dolů a pak na druhé straně asi 15-20 m vylézt nahoru. Zcela jsem zde ztratil pojem o čase. Jestli jsem šel těch 10metrů 5, 10 nebo 15 minut? Nevím, jen vím, že nahoře jsem zařval na celý les, abych se trochu uvolnil. Čekal nás ještě kilometr v nejhorších podmínkách na trati. Nedokážu si představit ty, co to tady šli za tmy.

Rado byl neskutečně naštvaný. Proč to dělá, že to nemá zapotřebí a tak. Mlčel jsem. Jsem magor, myslím si. Líbilo se mi to. Ano, byl jsem po… až za ušima, ale líbilo se mi to. Olaf to tu musel projít také, možná několikrát a já si ho představoval jak tady bruslí jak v grotesce. Tohle je přesně to, co bych čekal od P100. To je Olafovina, tohle k tomu patří. A … byl jsem si 100%jist, že pokud tohle projdem, na trati už horší úsek nebude.

Přesuneme se přes přehradu, trochu klušem do Třebenické hospody, kde mi Rado sděluje, že končí. Jsem zmaten, opařen. Halucinuju? To není možné. Tak si to přál. Vloni chtěl skončit dle jeho plánu po noční etapě a dal si se mnou ještě 25km bez problému. Ale při znovuujištění, že má kolena v háji, to chápu. Ale nedocvakává mi to, nechci to chápat. Sedám ke stolu na lavici, zouvám boty a nechávám zmokvané plosky dýchat, zatímco inhaluji pivo a vývar. Hlavu mám plnou myšlenek ve smyslu, co teď, chce se mi? Je to kámoš a zůstává. Myslí to vážně nebo ho mám vyburcovat? Namísto rychlé občerstvovačky tu ztrácím necelou hodinu, abych se otřepal spíš psychicky, než fyzicky.

Venku se šeří a dávám si čelovku. Na svatojánské proudy ji budu potřebovat

Akt6 – změna

Po vyjití s Radem, pro kterého společně se třemi běžci dojel taxík, se pomalu sbírám k vyběhnutí, když se nesměle vkrádá do hlavy myšlenka, že bych se mohl šourat za Honzou Suchomelem a Liborem, kteří také zrovna opouštějí pohostinství. Tak to za nima pleskám nohama po asfaltu dolů k řece. Baví se, sem tam něco přicmrdnu a tak nějak to vezmou, že bych je mohl doprovodit. Ale oba jsou to zkušení mazáci a já pulec. Přestárlej pulec. Pomalej :-)

Nicméně zatím stíhám. Honza vysmátej prozrazuje obsah každého svého bidonu. No … šel to opravdu hodně na pohodu podle toho, co tam šplouchalo. Nicméně i přes tuto „pohodu“ mu to běželo jako divé svini a celkem obstojně mi a Liborovi velmi lehkým krokem zmizel v zatáčkách stezky svatojánských proudů. Gut. Běžím rychleji, než Libor, aspoň do kopce, ale on zase dokáže na morál běžet déle a tak mě dohání při mých chodeckých pauzách. Chvíli se takto přetahujem a já pořád vyhlížím Honzu, který se obvykle zasekne na nějaké kontrole a tam si povídá s lidma. Trhám se od Libora do táhlého kopce a … doufám v Honzu.

Je hustá mlha a není vidět snad ani na 10m. Hledám značení na stromech, které nejsou vidět, ale podle čelovky za mnou jdu buď správně, nebo budeme hledat správnou cestu dva. Nějak jsme to natrefili a jdu dále přes Štěchovice a Závist, směr Pikovice, které si pamatuji, protože zde končilo tuším v roce 2011 kvůli extrémním mrazům po cca 60km moře závodníků.

Akt7 – konec jednoho blbce kvůli … maličkosti?

Pár desítek metrů před vstupem do Pikovic mi zabliká čelovka, že je v koncích. Notykrabe. WTF? Promrzla? Byla v režimu na 20hodin a teď svítí celkem 10 cca a končí. Event- já končím. Kokos, co mám říct? No jako vysvobození to je, ale zrovna se mi nechce být vysvobozen. Naštěstí jsou to Pikovice s čip kontrolou, kde mají laptop. Dávám organizátorovi baterku s žádostí, že jsme oba žízniví.

Ve stejnou dobu mě přijela podpořit Denča s dětma. Dětem se to líbilo. Tomovi až tak, že samou nedočkavostí usnul, než dojeli na místo. Za to Ellenka byla mazlivá a dodala hodně energie. Prej mám závodit. Njn, to by se blbě vysvětlovalo, že tatínek podcenil techniku (ala „tatínek je blbec“ – „poznal mě!“ :-)).

V hospodě ještě dostávám od dobrodince s stejnou čelovkou 4 AAA mikro tužkovky navrch. Nechce prachy, nechce pivo. Divnej chroust :) Ale s pokornými díky přijímám.

Akt8 – s živou GPS na věčné časy

Do hospody došel Libor. Honzu už jsme nestíhali a já mu líčil, že asi končím. Anebo půjdu dost pomalu, bo NAO s mikrotužkovkama je horší, než svítit si bleskem s ajfounu. No asi ne, ale žádný terno tedy.

Tahám oživlou mrtvolu z USB od kluka na čipovce, rozlučka, padáme dál. Kurňa, to musíme dát. Doufám. Stát se může cokoliv.

S Liborem to začíná jít z kopce (rozuměj rychle). Nějak roztál a jede jak na tripu. Sem tam ho musím trochu ubrzdit. Nechápu, jak to, že s Honzou běžel tak pomalu, protože teď byl fakt jak urvanej z řetězu. Co jsem ale poznal je, že je dobrý se ho držet. Pomalu jsme se blížili k místům, který má očividně prochozený jako své boty a NEDÍVAL se po značkách. On prostě šel a jen je hledal kolem sebou vytyčený cesty a potvrzoval si tak, že tudy asi jo. Hm, super. Takto nás odnavigoval až do cíle. Neskutečnej machr a orienťák.

Akt9 – když už nezávodíš, spíš

No jo no. Na 110.km jsme měli hlášku, že bude polévka. Klasická mejlka. Ale chleby se salámem byly, pivo, cola a čaj taky. A hlavně naštvanej Libor, že není polívka. Ale je tu maličká místnůstka s palandou, další postelí, přímotopem jedoucím na max.a pár lidma na postelích. Libor je svým charizma přesvědčil, že jsou tam již moc dlouho no … a skončili jsme spolu v jedný posteli. Ale ne podélně, příčně – čili hlava dolů, nohy dolů, záda mírně do luku. Libor s polštářem, já s vyvrácenou hlavou. Zuté boty a odér působil na všechny uspávačně a tak jsme dali místo 20minut 2 hodiny. Musel to být hodně žalostnej pohled. Baterka z čelovky spala taky – v notesu kluka na čipovce.

Libor byl pěkně nafičenej po spánku. Já pěkně zničenej a vůůůůbec se mi nechtělo do tý zimy. Ale řekl jsem si, že když se do mě zakousne fakt hodně, dojdu na silnici a volám si tágo.

Akt10 – tady už to někde musí bejt

Navlekli jsme se jak sviň popravdě. A … zima nebyla, bylo akorát, jen ty nohy se nějak stihly odkrvit a ztuhnout. Po chvíli rozepínám pár vrstev. Vypočítávám to, co mi Libor i tak řekl – čeká nás asi 6 kopců s cca 200 výškovými metry na každý. Podle hodin jsem to odhadl také. To jde, to dáme.

Zbytek expedice směrem do Modřan už jen řeším následující:

1)      Teším se vždy na další kopec

2)      Krotím Libora, který vraždí jednoho konkurenta za druhým a chce je seběhnout během co nejkratší doby, byť na to máme ještě mraky kilometrů

3)      Neřeším bláto – prostě běžíme

4)      Sem tám dávat bacha, ať se nezrakvím z kopce na listí

5)      Hlídat kontroly

6)      Počítat řádky z Liborovi čokolády, které bereme před každým vrcholem

Libor je výbornej společník. Sice jsem moc nevnímal, ale posledních 20km znal celkem dokonale a celou cestu rušil mé vzdávačské myšlenky nějakou konverzací a docela se mu to dařilo.

Ty woeeee … ty světla v dálce – prej sídliště. Blížilo se to, pořád, ale pořád jsme tam nebyli, prej ještě modřanská rokle. No jooo klidně, cokoliv, ať jsme tam už. Libor letí jak kdyby mu měli zavřít hospodu. Vlaju za ním. Cestičky v lese, do rokle, krpál nahoru a … civilizace. Ty woeee. Jsem LOST!

Zlatej les, zlatý dokonalý značení. Betonová džungle. Eh – kdo se tu má vyznat. Jak to, že tu kluci z Moravy nezabloudili? Libor mě vede, ale tohle mě už neba. Ale běžíme. Přece se nepovlečem tím sídlištěm ještě hodinu chůzí. Támhle je škola. Jj. Už to cejtim, to je jasný. Běžíme i do kopce. Bereme další lidi, co si říkaj, proč ti magoři běžej? Jako závoděj? Chtěj vyhrát? Trochu pozdě ne? Ale neee … jen už nechceme trávit na nohou další zbytečné minuty, jen ten běh bolí míň, jak chůze, jen u tělocvičny tuším sprchy a doufám v teplou vodu.

Škola, čip, píp. 31:31:39. No ty woe … jsme mohli o 8 sekund zrychlit ne?

tady už je bahno celkem opadaný - bylo to mnohem horší (ponožky jsou sauber, protože jsem přes ně měl návleky)

převýšení - ta rovná čára po 24hodinách je ten spánek - záznam jsem nechal jet bez přerušení a pauzy

 

Shrnutí

No celej román jste mohli klííííďo přeskočit, ale já chtěl, ať si ten čtenářskej opruz projde také Olaf jako „odměnu“ za to jeho ultra. J

Díky za super závod, díky za krásnej zážitek, poznání krásnejch míst, díky za novou zkušenost a díky za nezklamání onoho očekávání extrému. Opět P100 tak, jak ji spousta lidí popisuje. Hnusná, těžká, vlezlá, našeptávající pochyby, co dává na prdel těm, kdo vzdaj a odměňuje extází ty, kdo si celou tu dobu říkaj „támhle za tím stromem to balím a jdu na autobus“, až nakonec dojdou ke škole.

Olafe, týme, povedl se vám super počin. Opět. Gratuluji!

Fyzično

Ještě mě napadlo trocha shrnutí.

Nohy - cajk, druhý den jsem byl ztuhlej, ale nic hrozného, co by se nerozešlo. Puchýře žádný. Jen nárty a prsty trochu nateklé. Otlaky - nic. Celkem rozmočený nohy při závodě, ale jinak to nešlo. Záda gut, zdraví gut - žádná nemoc po závodě. Byl jsem se proběhnout snad až v úterý - bylo moc práce.

 

Paradoxně jedinej puchýř na stehnu od lemu kompresního stehenního návleku - foto je humusoidní, já vím... nicméně zahojen za 2 dny cca.

 

 

Dostal jsem do sebe:

6x PENCO gel 80g

na každý gel 1xsalt stick a 1xBCAA

2x gumídky (hm, kde jsem sežral ty druhý?)

půl tabulky mléčný čoko s oříškama

2x rohlík máslo, sůl, šunka, sýr

1x500ml cola
na každé čipovce 1xvývar a 1x500ml píva a cca 1ks pečiva k polévce

celkem tak 4 krajíce chleba se šunkou nebo salámem

x bidonů (nepočítal jsem bohužel) vody s ISOSTAR iontovejma tabletama

 

Technika

Pro záznam jsem použil Suunto Ambit2 a jako navigační mašinu jsem měl Garmin Fenix2 - nejsem magor, jen to prostě pořád testuju.

čelovka Petzl NAO

hole Fizzan - model nevím, jsou to trojdílný teleskopy

batoh Salomon XA 20 - super, jen mala nevýhoda - nemá 2.kapsu na prsou na 2.bidon

boty Brooks Cascadia 9

návleky gaiters Inov8

kompresní ponožky Compressport trail 3D dot - no prostě ty s těma bradavicema

kompresní návleky na lýtka a stehna CEP - na stehna jen, aby mi nebyla zima

3/4 kraťasy Tchibo (jsou teplé a na lýtka mi stačily kompresky)

šusťákový kaťata Directalpine

bunda se zátěrem a Climashieldem od Adidasu ve slevě

triko s krátkým a triko s dlouhým rukávem Icebreaker - z merina (jsem děsně zimomřivej)

Polartec vesta, když nepršelo

rukavice za 5 éček z výstavy TDS