Podzimní ŠUTR

Sice neběhám nijak dlouho, ale už jsem stihl promeškat kvůli různým okolnostem 2 ročníky ŠUTRu (dříve jsem vlastně neběhal) a třetí mi vyšel … no v mé obvyklé režii. To znamená – na poslední chvíli se zdraví někoho z rodiny pochroumá a pokud vůbec vyrážím, je to na poslední chvíli s dojezdem na místo za 5 minut start, žádné rozehřátí a šup do ostrejch. Takto jsem si zaběhl Kunratickou, jarní ŠUTR a … kromě jiných samozřejmě i podzimní ŠUTR.

To, že jej poběžím (zda jej poběžím), záviselo na pár faktorech. Asi má demence je ten první. Totiž - abych to uvedl na správnou míru:
1)      Po TDS jsem bral necelé 2 týdny ATB
2)      Špatné výsledky na celkem důležité orgány
3)      Rehabilitace zrakvené kyčle (před TDS zrakvené, na TDS doražené)
4)      Měsíc neběhání
5)      První výklus po měsíci byl pouhý týden před ŠUTRem, kdy normální lidi už jen ladí formu maličkostmi
6)      Tepovka lezla až k sousedům do posledního patra
7)      Kyčel nebolela

No řekněte – kdo rozumnej by tam chtěl? Porada s trenérem dopadla … no jak asi – co bych poradil já někomu, kdo by vyjmenoval byť 2 body z výše uvedených? Že je to <pííííp>. Honza volil mírnější variantu alá „nemá to smysl – já bych to nešel“ … Byl jsem ready to odpískat, nicméně doktor „No hele, pokud to je po měkkém a fakt v mírné zátěži (ne intenzivní), tak by se i těch 18km (dle cykloserveru) zvládnout mohlo, ale byl bych fakt opatrnej.“ „OK, dík. Budu.“

Ho hoooo. Teď už jen – jak se tam dostat.

Denisa odřekla účast na ŠUTRu na podzim a ještě měla děcka a tudíž auto. Neva. Ještě, že mám kámoše, který má rád Šumavu, má auto a má radost, že poběží konečně pěknej závod. A ještě, že ten kámoš má mobil, aby mi mohl ve středu brzy ráno napsat, že vlastně nemůže jet. No musím říct, že shánět magora, co pojede z Prahy zrakvit se na trail a to vše na poslední chvíli, to není nic jednoduchého.

Důvody:
1)      Buď je dotyčnej už zrakvenej … víc, než já
2)      Dotyčnej má vyčerpanou domácí kvótu závodů v jednom měsíci
3)      Dotyčnej se bojí, že to neuběhne
4)      Dotyčnej raději poběží přelidněnou 10tku na asfaltu v Praze

Samotnému autem  se mi jet nechtělo. Za prvé bych byl hotovej, za druhý by bylo levnější se přihlásit na závod PIM, než jet na ŠUTR sám autem, aby nepropadlo startovné, které je FAKT NÍZKÉ – jen ten benzín.... No nálada pod psa a až do pátku jsem byl ready na to prdět, ale ráno jsem překonal lenoru a ťuknul na IDOSu spojení na Zadov. No ty krabe. Jsem lenoch, ale tohle? Jako přímej bus, co stojí skoro až u startovní brány? Hm. A zpáteční … ve 13.15. Kurňa, to to asi na pohodu nebude. Co když má fakt jedno kolo 21km? Od Michala jsem zvyklý brát vzdálenosti s rezervou, takže jsem půlmaratonu fakt nevěřil.

No to je fuk, ráno odjezd v 7. Musím vstát – dokonce dřív, než mě budívají děti. Když nestihnu metro v 6, nestihnu asi ani bus. A další pak přijede na Zadov 20 minut po startu běžců na jedno kolo.

No jo, tak jedu. Na pohodu na bus, když ho stihnu, na pohodu odběhnu závod o hodinu dřív s dvoukolákama, když to odklušu, stihnu bus ve 13.15 a v 16.00 budu na Andělu. Dobrej plán.

Cestou kecám s Jirkou Václavíkem. Super kluk, chytrej, rychlej … dobře se kecá. Ládujem ovoce k snídani a on se těší na jedno kolo v 11, já nějak laboruju, jestli vyfunět od hotelu Churáňov k Olympii a pokusit se o start v 10. Pohled z okna na převalující se mlžný opar, který vysokou teplotou zjevně neoplývá, mi radí, že bych neměl na startu moc mrznout a 10.hodina je dobrá volba. Jsem odjakživa zrmzlík a tak čekačka hodinku by mohla být pro mě docela krušná.

Zastavujem, dupem do kopce. Jirka jde tak, že musím popobíhat, srdce mi leze z uší a on si ještě povídá. Hm, to ten měsíc na gauči bude dobře bolet. Věděl jsem to tedy – popoběhl jsem za poslední týden celkem třikrát a něco odseděl na rotopedu. Ale toto? To byl vrchol.

 

 

U Olympie se vysápem na stadion, dojdeme za Michalem a Evženem. Pozdravíme, prohodíme pár slov a jako kde je registrace. Michal ukáže směrem za mě, kde je chajda s nápisem velkým jak kráva – R E G I S T R A C E. Jedno každé písmeno na separé A4ce – velké písmeno, ne font velikosti 10 samozřejmě. Aha. Možná bych mohl jít dneska někam na dráhu a sledovat lajny, ale ne na něco, kde se běží dle fáborků, že jo? Když přehlídnu i tohle …

Jirka se pokouší chytrou taktikou zmást holky u registrace. Nahlásí se jako holčina, na jejíž reg.běží. Trochu toho smíchu a povídání a  dámy dorážím ja svými požadavky. Zkrátit plánovaný maraton na půlku, ale zachovat čas startu. No jo – pat a mat přišli na návštěvu. J

S čipy v ruce jdem zpět. Trochu v rauši se zdravím s Honzou a pár  dalšíma lidma. Mnoho lidí tu není. Od Michala zaznívá, že první kolo dávali ultráci kolem 2 hodin a nějakých drobných. No … aha … to bych asi měl vyrazit s dvoukolákama, jestli chci jet busem po jedné odpolko.

Během toho všeho sonduju konkurenci. Asi mi něco nedochází. Celkem dost lidí má bágly a někteří i hůlky. Nechápavě koukám na Jirku a Honzu. WTF? Něco mi uniklo? Tleměj se, že prej nic – prej turisti. Jako z hůlkařů mám respekt, bo dokážou píchat pekelně rychle do kopců, ale … na pražskym ŠUTRu s přibližně podobným profilem a převýšením se tohle nenosí a .. doufám, že tam bude i pití. No co, mám dvě deci v lahvince.

Mažu se převlíct do sprch. Vyjdu ven, hekticky chystám věci. Buf,krátký merino , na to salomoní pavučinu s dlouhým rukávem, rukavice položím na vrch tašky, že je nesmím zapomenout. Volá mě časoměřič. Běžím tam a dohadujem dřívější start a že jsem mamlas, ale na jaře jsem tomu samému provedl nemlich to samý, takže je jasný, že se mnou má slitování.

Zpět k báglu, naliju něco do softflašky – co kdybych chtěl pít, ale jedno kolo zvládnu vždy. Zapnu si pás-ledvinku, vezmu brejle a … minuta do startu … kua … Fenixy nechat hledat satelity, boty, čip na ně, pozapínat tašku, namotat bufa na čelo - ale pěkně, ať nevypadám jak jouda, pohodit tašku mezi ostatní a běžím na start, kterým probíhám po odstartování opět mezi posledníma. Flashback – Říčany, Motol, Velká Kunratická, ŠUTR jaro, Vlastibořice a teď toto. Asi bych se nad tou „přehnaně precizní dochvilností“ měl zamyslet.

Startup check (pozdě, ale přeci). Dech – dochází, ztuhlost a teplota – mrtvola po cca 2 hodinách, tep – aspirant na mrtvolu každou sekundou, achilovky – cajk, kyčel – cajk, stehno – pravé táhne, bo kompenzovalo levou nohu, kolena – cajk, tepák – v tašce. Kuwa, jak jsem ho mohl přehlídnout? Jo – je schovanej pod rukavicema … tak tím se to vysvětluje.

Normoš běhám bez tepáku, ale teď jsem to chtěl mít nahraný, abych viděl, jak hluboko je schopen člověk klesnout během měsíce.

Počasí – mlha, ale vidět se dá.

Povrch – začíná vypadat tak, jak ho všichni chválili vloni.

Osazenstvo – kurnik to sou drtiči. Běžej dvě kola, ale tak to kulej, že jim nestíhám. Divný. Se šetřim, neasi?

Lesní cesta z jehličí přechází v trochu podmáčený mix jehličí, bláta, mechu, podrostu, který se dá obíhat „myšíma“ cestičkama v lese. WOW. Tohle je SUPER ÚLET. Nádherná hra, která mě dostává čím dál víc. Nohy letí a samy si vybírají cestičku, došlapy, sem tam ŠUTR, ale … proti Beskydům je toto dálnice vystlaná vatou a peřím. Nohy jsou v běžecké extázi. Konečně žijou.

Mažu cestou necestou, vytlemenej jak blecha. Ještě, že jsem se ráno vykopal z postele. Směju se jak hovado, ještě, že mám brýle – běžím jak magor a nechávám se fackovat jehličím a větvičkama stromů, kudy nás vede Michalova trať. Snad tu nebude nějaká větší větev – na Perunu jsem se solidně složil o silnou větev, kterou jsem kvůli kšiltu neviděl. Sem tam zpomalí vláček pár lidí, co se snaží po špičkách prohopkat kolem bahna. Banzaaaaj. Tohle je trail! Rychle přes to, jen neuklouznout, ale letím přes bahno kupředu. To se umyje. V těchto technických pasážích s bahnem, kořeny a šutry, se snažím pořád trefovat měkká místa, dlouhé, uvolněné kroky a docela to jde. Nic nebolí, takže si to mohu plně užívat. A dokonce … jsem předběhl celkem dost lidí. Jen na těchhle kouskách.

Pasáž lesem. Jehličí, ale nic moc technického. Sem tam překočit přítok do potoka. Vydrtěj mě dva tříkoloví drsoni. Hm, docela jim to šlape.

Po 9 km sbíháme na asfaltovou cestu. Au, probírám se ze snu. Aha – seběh na občerstvení u hospody. Voda, iont, čaj, cola, sůl – cokoliv. Jen trochu iontu, dosypu to solí – pro jistotu. Pousměju se na kluky (fakt kluci – malí, pomáhaj. Milé povzbuzení), co tam pomáhaj běžcům.

Štrůdlík, co jsem si dal na techické pasáži je zase předemnou. Ale co – jsem starej, kulhavej, bez tréningu, tak co bych chtěl. A navíc mám běžet  na pohodu – rehabilitace přece, ne? Uaááááááá … drtím to dál a v amoku hodlám dostihnout můj štrůdl znova.

A … šup doprava do kopce. Hm, gut. Mám se hecnout a běžet? Zkouším to a … jde to. Ale přeci se nestrhám. Ruce na kolena a jdu. Mám kontakt se štrůdlem, za mnou ho…nikdo. J

Hore se rozbíhám a vzpomínám na pár dní staré čtení, kde Palonc radí, že není důležitý, jak rychle vyjdu-vyběhnu kopec, ale jak rychle se nad ním dokážu zase rozběhnout. Tohle bylo rychle. Dobíhám si k svému zákusku a odzadu to pojídám. Koukám na kluky, co běžej lehce a já jak medvěd. Kurňa, dyť to sou snad jeětě studentíci? Co tu dělám, co si dokazuju. Jsem starej, tohle jsou ucha, který bych čekal na WRP. Ale jde jim to, to teda jo. Fakt. Krize … středního věku. Proč to dělám? Na to jsou tu mladý. No jo, ale když všechny traily a ultra, co jsem běžel, všude byli ostřílení bardi. Kde se tady vzalo TOHLE? A ještě takhle rychlý?

Z chmuru mě vytrhávají sluneční paprsky prořezávajícíse mezi stromy mlhou přímo proti mně. Uf. Euforie. Husí kůže. NotywoeTDSkohadr. Seběhy, vlněný terén, bohužel i nutný asfalt se našel, ale tam jsem aspoň vyzkoušel rychlejším tempem, zda je přítomen hořčík … byl, ikdyž už celkem docházel, ale dalo se.

Od 15.km už mi to připadalo docela dlouhý. Ne teda dlouhý. Naposledy jsem běžel dlouhých 120km, takže tohle mi ani nepřipadlo, ale nohy – odvykly si a tohle je na ně prostě moc rychlej nášup na vyšší kilometráž. Už začínají být unavené. Opět krásné cestičky a … na stromě vzkaz. „Po zelené do cíle.“ Super nakopávač, to slovo – cíl. Mít to takhle na víc cedulkách po trati v různých slovních spojeních, tak ani nemusej bejt občerstvovačky. To slovo dodá energii … euforii … CÍL J

Nohy se rozlétly jak splašené. Přes louku, dole lesem, dobře jsem si dával seběh, až tak dobře, že jsem přehlédl fáborky za fotícím Michalem a mazal za skupinou dolů. Dolů na asfaltku. Otočím se a halekám na Michala kudy prej. Gesto je jasné. Náčelník zavelel doprava do kopce. Takovej minikufr. Spíš kabelka. Cestou do cíle na těch pár km hodím do té kabelky ještě peněženku v podobě pidikufříku na asi 300m. „zase jste se kochal, pane doktore“ … J Kochal, vám povím. A stálo to za to!

Cílem probíhám po závěrečném výšlapu za 2:07. Hm. Nic moc teda. Fenixy ukazujou 21,24km a 630m nastoupáno. Tak takhle pomalej půlmaraton jsem snad ještě neběžel. Ano – co bych nechtěl, do huby si nevidím. Po týdnu běhání a měsíci odpočinku se cpát na bednu? No – jsem realista a navíc v jednokolácích byly snad celé Babice, takže bedna byla doslova v obležení průhledných sexy tílek SK Babice. Po 10. místě na jarním ŠUTRu bych byl hodně troufalej na podobné myšlenky.

Celkově jsem dojel 23. a 20.mezi chlapama. Ehm … klukama J S umístěním jsem v pohodě, ale ten čas … ten čas. No jo pane ŠUTR. Tak jsem si to zkusil a za rok si sem pojedu zažít další úžasný den.

Ale teď, teď musím vlítnout do sprchy, do ledové sprchy, převlíct se, trochu se pocintat zbytkem voňavky a utíkat … a utíkat proč? „Protože ti za 20 minut jede autobus, vole.“ „Ano – protože mi za dvacet minut jede bus, vole“.

 

 

 

 

Takže Michale a všichni pachatelé tohodle hromadného vrcholového až orgastického počinu – opět děkuji za super komorní, ale profesionální zážitek, za opravdu příjemnou atmosféru velkolepého skromného závodu. Taky dík všem na trati. Opět, kde jinde, než na ŠUTRu, nebylo vidět ani jeden odpadek na trati a byla cítit přítelská atmosféra a když bylo s kým, i dobrej pokec po cestě.

Taky díky Denče, že moc nenadávala, že jsem se zdejchl a že odzávodila s děckama pidi závody, díky nimž Tom spal asi 15 hodin a vyspal se tak, že na závodě hned v neděli doběhl mezi skřítkama do 3 let pro 3.místo.