14.června se ve Vlastibořicích konal 2.ročník závodů Okolovlasti. Jedná se
o moc pěkný komorní závod (nebo spíš sérii závodů) od 420m po půlmaraton, kde
si přijde na své opravdu každý. 420m pro děcka, 4,2km pro sprintery, 10km pro
ty, kdo si netroufnou rovnou na půlku a půlmaraton. Na každé z této trati
Dušan (organizátor) našel vždy nějaký ten kopeček, který prověřil všechny
závodníky od dětí až po ostřílené běžce.
.jpg)
Celý týden jsem byl nervózní. Sice jsem tréningy odběhal, ale připadalo mi,
že ostatní starosti v práci i doma je přebily a tak mi připadlo, že ani
neběhám. Navíc čtvrtek a pátek mě docela doháněla alergie a tak jsem byl trochu
mimo. Nazobal jsem se v pátek claritinu a v sobotu ráno jako by mě
někdo praštil pytlem mouky po hlavě. Jo tohle je přesně to ráno, kdy se mi
nechce do práce, na tréning, natož pak na závod.
Ale co, claritin, vstávat, sprcha a nějak to doklepu. Co na sebe nevím.
Hlásí déšť, ale při pohledu z okna se to tváří na sluníčko. Do batohu beru
ale 2 kraťasy, a 3 trika (tílko, krátký, dlouhý rukáv).
Balíme s Deni děti a vyrážíme. Po cestě vzpomenu na loňskou cestu, kdy
nás stihla na dálnici buřina. To samé v bledě modrém, doplněno o bouračku,
kde postojíme asi půl hodinky.
Po příjezdu na místo jdu na WC. Salát Caesar od mekáče měl být lehkým
obědem, ale způsobil něco divného a pomyšlení na běh faaakt není. Přijel Bezďa.
Koukáme na sebe a přemýšlíme, proč běžet a nezačít rovnou s pozávodníma pivama.
Ani jednomu nám není do běhu. Takové divné pocity a nechuť. Naštěstí díky dětem
a běhání do auta pro maličkosti nám už moc času na vymýšlení blbostí nedovolí a
tak se čerstvě převlečen rozbíhám ke startovní čáře a pokračuji volně skrz
start, jelikož zrovna padl startovní výstřel.
Mé klasické starty za studena, už bych je pomalu měl počítat ve velkém. Zařadil
jsem se odhadem někam do půlky startovního pole. Průběh Vlastobořicema a šup do
polí. Nějak se mi běží dobře, ale tempo je šílené (na mě a na start bez
rozehřátí). To přece někde skončí a ne dobře. Ale co, snažím se držet zpět, za
pár klukama (pánama), kteří se zjevně zahřívají a nechci, aby mě pak střihli po
10.km. V dálce vidím Honzu z Babic, za ním s odstupem Jonnyho ve
žlutým triku, kterej mi vždy při rovném úseku přes parkoviště nebo silnici
utíká lehkým sprintem. Fakt nechápu, jestli jsem takový máslo.
V Sychrově vbíháme na známé parkoviště, kde jsme vloni uhýbali před
zámkem a obíhali jej. Dneska na náš povolávají pořadatelé, že jako máme
proběhnout mezi svatebčany (pěkná větší svatba) na nádvoří a pak přímo skrz
zámek do zahrad. Super, tak na to se těším. Na zámku je fajn, v průjezdu klečí
Dušan a fotí. Hodím na něj americkej úsměv a dál pronásleduju Jonnyho. Krásný
výhled na dlouhou písčitou cestu skrz zámecké zahrady. Dokonce i mírně do
kopce. Míjíme fotografku a novomanžele, kteří si dělají fotky a snad poprvé mi
nevadí ani dlouhá cesta, ani mírný kopec, který před sebou vidím, ale beží se
mi nádherně. Výběh ze zahrad a Jonny kulhá, míří ke krajnici. Zpomaluji a
koukám. Hm, tak to bude blbý. Ztrácím vodiče kvůli rozvázané tkaničce a co víc –
nefér jej předbíhám. Za pár set metrů je ale občerstvovačka, kde si dám na čas
a Jonny mě doběhne, jenže já jsem odpočatý a on do sebe lije vodu. Odteď je to
opravdu dlouhý sešup z kopce dolů. Snad 5km mírný kopeček dolů. Snažím se
tam odpočívat, ale dusot a hlasitý dech Jonnyho mě nutí být stále ve střehu.
Ten kluk je nezmar. Do kopce mě dá, ale z kopce mu tu radost přece nesmím
nechat.
Dobíháme do Radostína, kde nás čeká první malá vrchařská prémie. Přede mnou
už notnou dobu dupe Pavel, kterej je docela hustej. Běžecký styl více než úsporný,
skoro byste řekli, že neběží, ale mazal to aspoň 4:30 na km. Ale v Radostíně
přechází v kopci do chůze a … já
vyjímečně běžím. Docvakávám ho a na 2.občerstvovačku dobíhám chvilku před ním. Opět
vychutnávám vodu a Pavel probíhá s kelasem dál. Nechávám kelímek způsobně
vedle stolečku na zemi a pouštím se za Pavlem. Prudká otočka a seběh lesem.
Pavel brzdí, ale není moc proč, tak nechávám nohy točit a Pavel, jak slyší
slona za sebou, uhýbá na stranu. Do konce závodu jsem ho už před sebou neviděl.
Nastupuje 5km dlouhá trasa údolím, kde jsem se vloni pěkně pekl na
sluníčku. Asfaltka je snad nekonečná. Ozývají se plosky, po 2 km mě bere
nějakej mlaďoch a po chvilce se ukotví na odstupu cca 30 metrů. Kouknu na
tepovku (tentokrát jsem si tepák vzal jen pro zajímavost – nenosím jej na
závody), a zjišťuju, že tam je ještě nějaká rezerva, tak do toho trochu kopnu a
pomaloučku kolegu stahuju, ale jak mě uslyší, zase zrychlí. No nevim – já bych
na to asi kašlal, do cíle je ještě 7km.
Další občerstvení na 15.km a před námi je hned za 2.zatáčkou 100m vysoký
stoupák, na který máme jen 1km. Mezi Trávníčkem a Sedlíšťkou je pěkná asfaltka –
velká vrchařská prémie. Hustá. Jdu ji formou intervalů. V krátkých úsecích
ji jdu-běžím-jdu. Bere mě starší „kozák“, který má prostě naběháno. Dotahuji ho
právě těmi intervaly.
Na kopci, když se rozhoduji, že už poběžím, tak „Michaleee, ahoooj“. BEZĎA.
Jasně. Od 10.km jsem myslel, že jsem ho přehlédl v prvním balíku. Je to
rychlík. Ale teď dupal tak 20m za mnou do kopce. No jasně, a je po mě. Křičím
na něj „huš! Lehni!“ a tlemím se. Gut,
teď je to chvíli z kopce, takže dupu, co to dá, ať mu to znepříjemním. Z kopečka
doháním mlaďocha v zeleném triku, se kterým se dohadujeme o pozici až do
posledního seběhu, kde ho semelu a poslední táhlý kopec už prostě urvu. Tepovka
sice není na max, ale tlak v hlavě je docela velkej. No snad budu aspoň v první
půlce pole.
Ještě jsem zapomněl popsat, že mám prostě smolných 8 dní na boty. Min.týden
mi rozedrřené SLABy zmařily běh na králičák, teď jsem prodřel stélku v Brooksech.
Stélka je ale OK, ale co není ok je má pravá noha, která začíná hořet a místy
musím zastavit a pořádně zadupat a
posunout nohu z rozedřenýho kraje. Do cíle je už ale v tuhle chvíli
jen 1,5km, takže to se dá, ikdybych to měl doklusat bos.
Hlavního závodu na 21km se účastnilo 48 startujících, takže se jednalo o
komorní závod. Desítku pak dalo 24 běžců a běžkyň. Absolutní vítěz (Radek
Brunner) dal trať s převýšením 300m (z toho je 97 jen na trávníčáku) za
1:18:03, čímž stanovil nový traťový rekord. Dalšími v pořadí byli Jirka
Václavík (1:21:20) a Karel Nerad (1:24:05).
Já si to dal za 1:42:nějaký drobný na celkově 13.místě. Za mě super.
Denča mi teda teď říkala, že jsem nebyl v cíli tak zničenej jako Honza …
hm, asi tam je ještě rezerva a prostě jsem línej. Tak nevím. Asi se nad sebou
musím ještě zamyslet.
Na trati bylo kromě značení kilometrů vystříkaných omyvatelnou barvou i
spousta pěkných hesel jako „Radku, počkej na vodiče“ nebo ve ¾ trávničáku
„tohle je běžecký závod“, případně „ještě kousek“.
Několik běžců se rozhodlo celý závod pojmout spíše jako vedlejší a raději
se pokusili o neoficiální „vrchařskou prémii“ na kopci mezi Trávníčkem a
Sedlíšťkou, kde „to napálili“ a později vyhodnotili tempo v tomto kopci. Po
15.km v nohou a s dalšími 5ti před sebou na vrcholu kopce je to celkem odvážný
počin, ale i tak zde padlo pár úctyhodných časů (a běžců).
Celkem se vydařilo i počasí, kdy stejně, jako loni, bylo cestou do
Vlastibořic zataženo a přeháňky, ale na samotný závod vysvitlo sluníčko a
pofukoval chladný vítr. Po doběhu čekalo na soutěžící spousta dobrot jako
klobásky, pečené prase, pivo, zkrátka vše, co po doběhu vaše tělo potřebuje.
Krásná domácí atmosféra a bylo vidět, že organizátoři se opravdu snažili a
dělali závod a jeho zajištění srdcem.
Jsem rád, že jsou takovéto závody stále častější, jelikož je zde ve
výsledku snad možná lepší atmosféra, než na masových bězích, a člověk si to
užije více v klidu a bez stresu.
Moc pěkně napsané i zaběhnuté:-)
OdpovědětVymazat