Ačkoliv jsem
z Hanspaulky a Šárku mám od mala prochozenou a proježděnou na kole a
běžkách, Michael Dobiáš z Trailpointu postavil naprosto geniální trať,
která spojuje všechna krásná místa, která si pamatuji do trati jednoho super
závodu.
Michal H., já, Ivan P. (Foto - Ivan Procházka)
Vloni jsem se nemohl
zúčastnit Šutru, protože jsem den před startem dostal krásný záznam achilovky
ukazující její ne malé potrhání. Na podzimním Šutr na Šumavě jsme měli
s rodinkou jiný plán a … jarní 2014 jsem si prostě nemohl nechat ujít.
V rámci tréningových programů jsem zvolil 1 kolo, abych se vešel do 2
hodin a mohl závod zařadit do tréningového plánu směřující defacto od závodu
k závodu s rostoucí délkou vrcholící na TDS v srpnu.
Plány jsou od toho, aby se měnily. Domluvené hlídání na sobotu? Není problém – týdny předem. Ale … babička onemocněla a další záloha nebyla k dispozici. Navíc nic Tomík se probudil s pěkným kašlem, takže bohužel Deni se obětovala a zůstala doma. Mrzelo mě to dost. Špatný pocit z toho, že Deni neběží posílený tím, že můj start je až poledne a tím pádem celý den v pejru bez rodiny. Risk – vyrazil jsem a na poslední chvíli jsem byl přifařen na start s „trojkolákama“ na 54km, kterým se omlouvám, že jsem je zbytečně stresoval, když jsme se tam honili – oni ještě šlapali další 2 kola.
Plány jsou od toho, aby se měnily. Domluvené hlídání na sobotu? Není problém – týdny předem. Ale … babička onemocněla a další záloha nebyla k dispozici. Navíc nic Tomík se probudil s pěkným kašlem, takže bohužel Deni se obětovala a zůstala doma. Mrzelo mě to dost. Špatný pocit z toho, že Deni neběží posílený tím, že můj start je až poledne a tím pádem celý den v pejru bez rodiny. Risk – vyrazil jsem a na poslední chvíli jsem byl přifařen na start s „trojkolákama“ na 54km, kterým se omlouvám, že jsem je zbytečně stresoval, když jsme se tam honili – oni ještě šlapali další 2 kola.
Tradičně hektický
příjezd v 9.50, převzetí čipu, domluva s časomírou na dřívějším startu, shození kaťat a
batoh letící do stanu. Jsem na startu, protahuju si aspoň prsty na rukou a
mírně kroužím kotníky a boky. Klasika – pozdě, žádný rozklus, nic. Fuj, to se
nedělá.
Na startu ještě proběhla instruktáž ohledně značení a že si máme dát pozor, protože někdo trasu prvním běžcům přeznačil. Trasu znám a tak mě to nemohlo rozhodit. Michael to ale rychle dal do pořádku a naše značení bylo už super.
Rychlá prezentace. Všem se čtou jména. Nakonec i moje … číslo – „1183?“ „TU!“. OK – odpočet, výstřel a jedeme z kopce.
Hm. Měl bych si
začít stoupat víc dopředu. První kopec dolů jsem měl v plánu pustit, ale
musím brzdit a kličkovat. Trať je mokrá, klouže, ale to nevadí – spíš ostatní,
kteří jsou opatrnější a hlavně běží 3 kola. Až skoro v údolí se mi daří
proběhnout středem mezi klábosícími kamarády. Na přeběhu ke kopci na Zlatnici
to pálím celkem rychle. Cítím, že mi je docela teplo, ale to je vymyšlené –
triko s dlouhým dolů a kolem pasu, jak půjdu do kopce. Před sebou vidím
borce, jak Zlatnici běží. Divné – jak to chtěj dávát 3x za sebou, když to
takhle dupou už na začátku?
Párkrát se opřu do
kolen a jsem na kopci, trochu popobíhám a dostávám se na lesní traverz ke
skalce, kam jsem chodil jako malý. Kupředu mě žene radost z následujícího
seběhu – technický, s pár padlými stromy přes cestu, kličkování. Nádhera.
K němu se dostávám lesíkem, kde jsem nesčetněkrát spadl na prvním kole. A
je to tu. Trochu bláto, ale jde to, pouštím to dolů a teším se na přeskakování.
Dole trochu lituji, že je konec, ale už se těším na druhý technický seběh na
cca 11.km.
Trochu dotáhnu
ledvinku a vydávám se sám do šáreckého údolí, které nás vede směrem na
Nebušice. Opět krásné vzpomínky. Užívám si závod. Konečně tudy neběžím
tréningově a nemusím hlídat tepovku v aerobním pásmu. Před odbočkou
z turistické do Nebušic, kde se ještě udělá pochůzka ke stájím
s koňským výběhem a parkurem beru jednoho tříkoláka. Do kopce opět jdu a
zaháním tahání levýho hamstringu solnou kapslí. Trochu brzy…
Nad hřebčínem je
krásná měkoučká cesta. Pro koně dálnice. Pro moje achilovky balzám a pouštím to
samospádem. Je to mírná cesta z kopce. Sice tu stojí voda, bláto, ale dá
se to prohopkat. Jak tak kličkuji, na pár sekund zaváhám, zda jsem nepřeběhl
odbočku. Ale ne, gut - odbočka je tu a peláším zpět do Nebušic. Pár desítek
metrů po asfaltu a zase hurá do lesa. Je teplo, občas foukne chladnější vítr,
ale je to akorát na osvěžení. Dupu si to
pomaloučku do mírného stoupáku ke hřbitovu, odkud se to láme do dalšího
stoupáku na cestu na hřebeni údolí nad Lysolaji. Občas do toho šlápnu, abych
zkusil, jak to ustojím. Ale jo, jde to, tak zrychluji. Občas se otočím a
kontroluji situaci. Jop, pár přívěsků tam je.
U hřbitova se
točíme zpět o 180 a dupeme dál. Po chvíli přecházím do chůze a živím se
hroznovým cukrem. Nahoře u pole už mám zase pronásledovatele blíž. Tak 50m,
možná méně. OK, tak běžíme no. Tempo se šplhá opět ke 4 minutám na km a pádím
podél polí. Čekal jsem tu rýžová pole, která jsem tu zažil na posledním běhu.
Ale nic. Sem tam kaluž, pak asi 10m úsek pod vodou, ale v únoru jsem tu
šel v kuse asi 1,5km, nalepený na kraj, kde bylo nejmíň vody. Dnes jsem
počítal s tím, že poběžím voda nevoda, ale nakonec to nebylo třeba.
Pár milých slov
s chlapíkem na občerstvení na 9.km a hurá na technický seběh. „HEEEEEJ –
jdeš špatně!“ Aha. No nic. Malá zastávka člověka zblbne. Vracím se 10m do
kopečka běžím dál traverzem. Proplétám se keříky, letím jak drak, letím jak
pták a … letím přes mou levou nohu, která se připletla do cesty díky
podklouznutí. Na nohou mě zjevně udržela jen sprška nadávek, které se mi
vydraly z hrdla společně s dechem podporující vysokou tepovku. Rovnám
se a makám dál. Poslední mírněj stoupáček A JE TO TU! Hurá!
Do cesty-koryta
vletím vysmátej jak blecha na bernardýnovi. Pěkně si to metu dolů, upravuji
tepák, kterej se sune dolů a … faux paix – v zatáčce stojí kameraman a já
místo ladného běhu, sice běžím, ale tahám si tepák jak děda tepláky.
A teď krásnej kopec
nahorů. Další solná tableta, hroznový cukr. V zatáčce vidím opět, jak mě
stíhají 2 běžci. Nahoře kopu do vrtule a matlám to blátem směr Baba. Obíhám
lesík a 2 fanynky v důchodu volají „Bravo, jsi šestej!!!“ „jj babi, kéž
by, kéž by“, pomyslím si, protože neví, že těch 5 borců přede mnou běží 3 kola,
zatímco já jen 1. Nedá mi to a přidávám. Asfalt. Fuj. Achilovky a plosky trpí.
Vydupat kopeček za Fišerkou a šup dolů po schodech. Seběh opět rychle pouštím a
kochám se. Dole cestičkou kolem rodinných domků a … po pár desítkách metrů opět
nahoru do kopce. Jdu, opírám se do kolen. Další cukr.
Na kopci mi vysoká
tepovka vystrkuje bubínky z uší. Zklidním to a rozbíhám vzhůru do
„kaštaňáku“, kde jsem si ve druhé třídě zlomil ruku. Poslední zlom doprava z
kopce, několik serpentýn dolů, po kterých měl následovat traverz. Bláto a
já-nyní ne letec, ale lyžař-přejíždím 180stupňovou otočku dále do lesa. Vracím
se zpět a už jsem opatrnější. Slyším za mnou hlasy. Traverz v lese opět
rozbíhám jako za sucha. Docela to už drží a opět si buduji náskok. Snažím se i
trochu relaxovat, protože nás čekají schody. Těším se na ně. Moc. Za nimi už to
pak bude jen o sprintu, ale ty schody podél louky, kde jsem boboval jako malej
kluk, ty jsou super.
Nad schody už
pronásledovatele neřeším a utíkám jak zajíc pro mrkev. Vlnkami v bahně
vyšplhám ke kurtům a pak jen rovinka. Vybičuju se k vražednému tempu, ale
běží se už lehce. Bodejť by ne – cíl. Sbíhám kolem Evžena, který volá co chci z
občerstvovačky. Špalír tleskajících lidí se rozohní a na intenzitě přidá ve
chvíli, kdy mávnu na Evžena rukou a odmítnu cokoliv přijmout. Vše utichá, když
se po průběhu časomírou zastavuji a jdu zpět. Mám to za sebou a zatím nemám
srovnání jednokoláků. Svým pronásledovatelům přenechávám 6.místo.
V cíli (na
startu) se už chystají babičáci, Michal, Ivan, Honza. Prohodíme pár slov,
předám chytré rady, které stejně po startu vezmou za své a konečně si jdu pro
nabízené pití k Evženovi.
Počkám si na
poslední start na 18.km, porozjímám, zda bych se víc hecnul, kdyby mě tlačili
soupeři z jednoho okruhu, ale je to jak je a jdu domů za nemocnou
rodinkou. Po cestě prohodím pár slov s Davidem a Karlem, kterým zranění
poměnily plány. Divný je, že jsem nepotkal Bezďu. Doma se dozvídám, že mu
nadělil šutr někdo jinej – do zadního a bočního okna na autě aby ukradl plenky
a kabel L.
Pár poznámek k závodu:
Super závod, dělaný s rozumem a citem. Přesně k tomu sedí i atmosféra, která je nádherná a schází se zde podobně ladění běžci. Místní lidé fandí kolem trasy.
Co mě dostává je ale, že všichni běžci mají respekt a tak ani po několikátém kole a po desítkách, stovkách běžců nenajdete na trati obaly od gelů apod. Prostě respekt a úcta k okolí. Tohle se hned tak nevidí.
DÍKY ZA DALŠÍ KRÁSNÝ ZÁVOD MICHAELI.
Doma mi pár hodin
po doběhu přichází SMS. Dokončení za 1:38, celkově 10.místo. No .. super, na
to, že jsem se honil s imaginárním soupeřem. Spokojenost.
