3.května jsem se
zúčastnil Peruna. Původně jsem se
přihlásil hned po rozjezdu přihlášek, abych to vzal jako tréning na TDS
a hlavně, konečně se naučit s hůlkama. Jak šel čas, sice jsem měl
natrénováno, ale … dojde mi? Ty krabe, přes 3 kiláky nastoupat na maratonské
vzdálenosti? To mi dojde asi rychle.
Nebudu lhát, že
jsem nebyl nervózní. Před startem celý týden. Zklidnil jsem se, až když jsem
v pátek dal pár rovinek na roztočení nohou a pak zabalil bágl. Jídla jsem
měl jak na hositnu, tak bych to mohl dát gut. Na večer jedno pivko, aby se
dobře spalo a … budíka na šestku.
Ráno pohodka,
zabalit, navléct kompresní Salomony, co mi padaj, nabrat směr Oldřichovice a hurá. Na dálnici jsme předehnali nějakou
škodárnu, kde jsem zahlédl na zápěstí řidiče velký budík sporttesteru. Později
nás zase závodník dohnal, tak jsem se prostě chytil, protože jsme díky Denisině
vymlácenýmu telefonu nemohli moc laškovat s GPS.
Za 20 minut staví.
Asi jdou koupit sváču. Ne. Stahuje se okýnko a než mlaďoch vyklopí otázku,
odpovidám, že nevím, že se držíme my jich. Ale nějak to dáváme dokupy a za
dalších 20 minut jsme na místě. Jako teplomil topím celou dobu, ať si užiju
poslední teplo dne, než se vydám do toho uplakanýho zamlženýho dne.
Nad parkovištěm je stanice lanovky, kde ve frontě
k registraci potkávám pár známých tváří. Nějaké to laškování ohledně
organizace a logistiky, co si nechat poslat nahoru do cíle a tak a šup na
start. Nerozhodnost sama – co na sebe, co do batohu? Po zralé úvaze jsem nechal
jídlo v batohu, hadry ven. Na sebe jen šustku a šusťákový kaťata do báglíku,
kdyby bylo zle.
Šustka šla do
batohu za kalhotama hned po 800m, rukáv z krku vydržel ještě 200m déle a
rukavice zabraly kapsičku hned na vrcholu Javorového. Jj, mlha, zima, ale
kupodivu teplo. Jenže ještě zbývá 39km a 2700 výškových nahoru.
Mokro po deštích
z předchozí noci a večera, plus mrholení až déšť delají s tratí své.
Místy je to mazec umazanej, vyválenej a uježděnej. Doslova. Hole aspoň rovnají
balanc a do konce závodu to ustojím na svých. Ne, že by to teda nějak ve
výsledku pomohlo, protože druhý den „prdel“ bolí tak jak tak a neptá se, zda
jste na ni spadli nebo vám ji natrhlo klesání pod vlekem na Příslop.
Jisté byly
v tu chvíli ale 2 věci. Papírově a i díky počasí se jednalo o zatím
nejtěžší horský maraton u nás, a jeden z nejtěžších maratonů
v Evropě. Za druhé, se i přes první ročník sjela opravdová vrchařská a
trailová elita z ČR a okolních zemí. Pokud se někomu podařilo je chvíli
uviset, dostalo se šťastlivcům krásné lekce v technice běhu.
Přelom dubna a
května byly krásných skoro 20C a pěkně teplo. Jako na zavolanou přišly
v předvečer závodu do Beskyd bouřky, které srazily teploty na max.9-11C.
To by ještě šlo, ale na vrcholu už se teploty pohybovaly kolem 0-4C, mírně
foukalo, mrholilo a byla mlha.
Podle odborníků se
odhady na čas vítěze pohybovaly kolem 5 hodin, ale Honza Zemaník dostal skvělý
nápad, že všem ukáže, jak se běhá za humny a časem, za který by se nestyděla
řada hobíků na placatém PIMu (4:07), všem vytřel zrak. Hustý.
Jaký byl Perun? Naprosto
neskutečná běžecká extáze. Pro začátek výšlap 500výškových metrů během 1900m na
Javorový po sjezdovce. Neskutečné seběhy po lesních cestách, výšlapy zpět na
vrcholy, krásná trať. Nejtechničtějším úsekem byl nejspíše běh korytem potoka
v lese. Spousta kamení, bahna a listí, pod tím vším voda. Běžecký ráj i
peklo. Bude vás bolet snad vše, ale budete v euforii. Obzvláště peprný je
výstup na Příslop. Pokud budete nahoře strhaní jak borůvky, čeká vás pro
jistotu hned sestup pod vlekem. Minimum asfaltu. Prostě rokenrol.
Výstupy, sestupy, seběhy.
Nádhera. Když dojde energie a je zima, uznávám, že to asi taková pecka není,
ale … mně nedošla a bylo to super. Mokro po celém těle, ale teplo a jen na
vrcholcích trochu profukovalo, tak jsem musel zrychlit na zahřátí, ale následné
pasáže mne stejně chladným nenechávaly. J
A co organizace?
Luxusní. Bomba. Super atmosféra na startu, elitní běžci z ČR, SK, PL a
dalších zemí. Povedlo se vše. Fáborky všude, na klíčových místech usměvavá
obsluha, která hrdinně a s úsměvem zapírala zimu. Pití, jídlo, vše co
potřebujete.
Jediné, co mě
dostalo byla neznalost i zkušených závodníků toho, co se používá na křeče. Jasně,
že sůl. Sůl sice není samospasitelná, ale nalepená na banán a s vodou se
dá celkem rychle dostat do těla a křeče na krátkou dobu velmi rychle zmizí. Je
vhodné doplnit rychle i další minerály, jinak vás dostanou křeče opět. Kor při
sebězích. Křeče v seběhu vystavují téměř stopku. Znám to. Ikdyž u mne již
ani sůl nezabrala a na P100 se po 98km dostavily křeče únavové.
Shrnutí
Na Perun jsem šel
s ohromným respektem a strachem, že „mi dojde“. Přeci jen jsem už něco
v Beskydech odběh a věděl jsem, že to bude hodně těžké. Kor, když vím, jak
se mnou cloumá zima a cucá ze mě energii. Vyklopil jsem do batůžku snad celou
lednici.
Po cestě na první
vrchol jsem potkal kamaráda Michala. Jako pepík z Prahy jsem to pálil
nahoru. Prý, že mám zpomalit, prohodil Michal. Njn – neznalost tratě, ale
prostě mi to šlapalo. Šlapalo to až do konce. Kopce se šlapaly nádherně rychle
(kupodivu), dolů to paradoxně samo už moc nešlo – ozvaly se achilovky, které
zjevně před startem trochu zkřehly, byť byly obaleny v merinu. Navíc jsem
se učil s hůlkama a v seběhu po rovném povrchu trochu překážely. Naopak mnohokrát podržely v lese v bahně,
a že pádů okolo bylo nesčetně.
Osobně jsem si
závod neskutečně užil a půjdu zase. Sice mě dneska trochu bolí prdel a dřepy
bych nedělal ani za zlatý prase, ale to se do roka spraví J
A na co jsem jel?
Sám jsem koukal jak
puk. Vlastně skoro na nic. Nějaké gely z Decathlonu, které jsem koupil
spíš jako poslední záchranu, než primární jídlo. Pak jsem zbalil tyčku ze
šimpanze, 1 tableta s cukříkama, kofeinem a bůhví čím a jednu tubu
hroznových cukrů, ze kterých jsem snědl 4 kolečka. Co jsem dával poctivě ale
byly po 40-50 minutách anticrampy na strídačku s solnýma tabletama, co
jsem koupil se šimpanzem v Trailpointu. No a k pití jsem lemtnul iont
na stanicích a v kejmlu jsem šejkoval celou dobu vyšuměnou kofolu
s guaranou, citronem a to celé zředěné vodou. Pak klasika – 2x2dcl butylky
se zeleným čajem a medem. To byl teda nakopávač.
Co padlo?
- 3x mini gel z Decathlonu
- 1x šimpanz
- 4 kolečka hroznového cukru
- 1 tableta GT Sport
- 4 dcl čaje s medem
- 0,5 litru iontu
- čtvrt litru Coly, co mi Deni donesla do Tyry
- 7dcl naředěné kofoly s guaranou, citronem a vodou
ps: to Pikao padlo až v autě
No a ještě obligátně link na RunGo :-)