Tak nějak by mohla znít hláška caddyho Jirky
Homoláče, kdyby nějakého měl. A jelikož ho nemá, tak si dal těch 8km za 25:20.
Je pravda, že o délce tratě 8km ve 4 stejných kolech se dá diskutovat, ale je
to zbytečné. Pražský přebor v krosu a zároveň finále STRC série se konal v úžasném
prostředí motolského golfového hřiště a byl opět vynikající. A těžký. A bolavý.
Pár údajů o trati hlavního závodu. Celkově mé
Garminy naměřily jen necelých 7,5 km a nastoupáno 208metrů. Ty km jsem zahlédl
v diskusi na internetu, že asi odpovídají. Vzhledem k předchozímu
dešti se dalo očekávat, že to bude trochu čvachtat. Předpoklad se splnil a hned
v prvním dlouhém seběhu na pomezí hřiště a lesa jsme si mohli vyzkoušet
bahenní mini lázeň. Jen tak, po kotníky
– aby se neřeklo. Zbytek tratě už byl nádherný trávníček (aspoň v prvním
kole) – měkoučký, radost pohledět a ještě větší radost se proběhnout.
Předpokládám, že pro majitele už ta radost pohledět – obzvláště po závodu – tak
velká nebyla.
Oproti loňskému roku se letos do slunečna
nevyčasilo a navíc místo deště začal foukat chladný vítr. Nicméně vzhledem
k povaze závodu (krátký a intenzivní) to bylo stejně celkem jedno –
zahřáli se opravdu všichni. Hlavní závod dokončilo 221 běžců.
Startovní výstřel padl v 1 hodinu
odpoledne a … no co budu povídat – mazec to byl. Vysprintovat na první kopeček
pro co nejlepší pozici do první nakloněné zatáčky-vracečky. Pak dlouhý táhlý
kopeček k dalšímu ostrému zlomu a zpět dolů lesem … a bahnem.
V prvním kole, kdy balík běžců nebyl ještě tak roztrhaný, bylo třeba dávat
hodně velký pozor, kam šlapete. Navíc nebylo vidět moc dopředu, ale max.
1,5metru před sebe, kde byl už další závodník. Bláto lítalo, kam člověk
dohlédl. Kluci a holky za to brali jen co je pravda. Výběh z lesa na další
blátíčko a pak hned několik desítek metrů dlouhý dřevěný chodníček. Klouzal.
Málokdo to bral po něm. Aspoň tedy málokdo z hobíků s krosovými
botami. „Eliťáky“ s hřebíkama jsem fakt nestíhal kontrolovat.
Krátký prudší výběh na kopeček pro zahřátí
před seběhem na, v tu chvíli sice mírný, ale nekonečný, výběh pod finální
kopec nad cílovou „rovinkou“ – také kopcem. Celý okruh vlastně postrádal
jakékoliv rovinky. Běželo se buď z kopce, z kopečka, do kopce anebo
do ještě většího kopce, případně se vybírala zatáčka, kde se sprintovat opravdu
nemusí vyplatit.
První dvě kola jsou ještě dobré, ve třetím je
to o vůli se dostat do posledního a v posledním už melete
z posledního. Celý závod, pokud jej běžíte vyrovnaně tak, abyste nakonec
z posledních sil zafinišovali, se dá shrnout do následujícího sledu
pocitů: výstřel, sprint, rychlý dech, těšení se na seběh, bahno, první kopec,
pak na cca 28 minut mozek vypne a zapne v posledním stoupání 4.kola ve
stavu hypnózy vrcholového zlomu před rovinkou do cíle. Dále pak radost ze seběhu,
poslední síly do sprintu, dohopkání ke „střihačům čipů“. V tu chvíli se
již opět rozbíhá mozek a snaží se do sebe vstřebat co největší kus dávky
endorfinů, aby pochopil, proč jsme ho tak trápili.
Celkové pocity? Výborné setkání se známými a
kamarády, další zkušenost k nezaplacení, další zlepšení a určitě pak –
těšení se na další ročník.