Běchovická desítka – tak trochu „jiné pivo“

Nic nesplete člověka tolik jako jméno vesnice. Třeba Hrdlořezy. Kdo se bojí do Hrdlořez kvůli hrdlu, bojí se zcela zbytečně, protože v Hrdlořezích, a to je statisticky dokázáno, hrdla se neřežou o nic víc než kde jinde. – Jan Werich,  Lakomá Barka - Fimfárum.

Nutno podotknout, že to s tím hrdlem není až tak úplně pravda … alespoň co se běžeckého svátku – běhu Běchovice Praha – týká.

Poslední zářijový víkend byl ve znamení několika běžeckých podniků, z nichž jen jeden se může pyšnit pojmenováním „ nejstarší evropský závod“. Běh Běchovice – Praha má za sebou již 117 ročník.

Asi nemá cenu se rozepisovat o tom, jaké to je běžet neokruhový závod po asfaltu. I když…. Poprvé jsem běžel Běchovice ještě, když je startoval a komentoval Ivo Domanský. Bylo to úžasné. I přes dlouhodobé prognózy a statistiky se na mých prvních Běchovicích ukázalo sluníčko, bylo azúro a teplo. Relativně teplo. Nejinak tomu bylo i letos. Chyběl jen ten Ivo, ale pamětníci si na něj před startem zcela určitě vzpomněli. Jinak to ani nejde.

Samotný závod je celkem příjemný. Nejedná se o okruh, ale o trasu – od základky v Běchovicích přímou trasou ke gymnáziu Pražačka na Koněvově ulici. Poměrně dost lidí tuto trasu zná. Jezdíme tam autem, je to ošklivá silnice, s krátkým výjezdem autem na Jarov a navázaností do Koněvovy směrem dolů do centra. Každodenní šeď. Dokud …

… dokud to nemusíte běžet. Kopečky, které autem nebo MHD proletíte během několika minut až desítek minut, vám budou trvat desítky minut až 2 hodiny (dle výkonnosti). O náročnosti trati toho bylo napsáno již mnoho. Ve skutečnosti je náročná díky „hrdlořezáku“. Nicméně je asi každá rada marná. Každý si to musí zažít sám. Někdo se zbytečně šetří, někdo to přepálí – každý si na svém „poprvé“ musí otestovat co a jak a další rok už „ví“. Málokdo zaběhne své první Běchovice ideálně.

Unikátní závod

Běchovice jsou nejstarším závodem a jejich tradice sahá k roku 1897. Termín a trasa se různě měnily. Původní termín konání byl v květnu a start po 15.hodině odpoledne. Termín se změnil v posledním roce 2.světové války na poslední zářijový víkend, ale daleko dříve se změnil i čas, kvůli vysokým teplotám. Od těchto milníků se čas a období zachovaly. Trasa i povrch se měnily s vývojem stavby infrastruktury v Praze a okolí. Velmi doporučuji přečíst kompletní historii na stránkách závodu.

Organizace

V porovnání se servisem PIM závodů by někteří možná mohli ohrnout nos. Ale upřímně. Co potřebujete více, než přijít, vyzvednout číslo, obléct se, odevzdat batoh do perfektně zorganizovaného převozu do cíle, rozklusat se, protáhnout, pobavit s přáteli, šup na start, odběhnout, dojít si pro věci, převléct, příp. vysprchovat, napít čaje a pak posedět s přáteli (anebo jeto do IKEA do fronty na reklamacích :-).

Vše toto je perfektně zajištěno. Žádné fronty, prostoje, vše šlape jak má a není čas se někde zdržovat. Prostě koncert. Nemusíte se starat opravdu o nic – stačí se soustředit jen na běh, rozcvičení a nikde se netlačíte.

Běh

Na startu mužů bylo letos necelých 550 běžců. Ano, start mužů – opravdu se budete soustředit jen na běh a nebudete se zdržovat během za sympatickými sokyněmi. :-) Ženy, veteráni a muži mají separátní start. Na trati se tedy rozhodně tlačit nebudete – maximálně s autobusy, které pomalu projíždějí a dopravují váš doprovod od startu do cíle. Policie perfektně zvládá a dopravě uzavírá křižovatky dle potřeb závodníků. Vše jak má být … kopec … dlouhej. Většina, až na pár vyvolených, zpomaluje tempo a snaží se. Vyděržaj pijaněr. Většina „to dá“. I ta stará, opravdu STARÁ paní, co dobíhá kategorii ženy. „Bravo, respekt, nádhera“, volám. Říkat jí „to dáš, už jen kousek“, opravdu nemá smysl. Ona to ví, lépe, než já – běžecký cucák. Ohlídnu se. Ty krabe, ona se ještě směje. OK, v jejím věku se bude smát možná tak moje lebka v horizontální poloze kostnatým výrazem. Neuvěřitelné.

Na kopci je ještě mírnější kopeček, ale dá se zrychlovat. Těm, co to nepřepálí zbyde dost sil na famózní finiš z kopce k Pražačce.

Tyčinka, voda, čip pryč, odplivnout a jste venku z koridoru. Do areálu gymplu pro batoh a pak co kdo chce. Sprcha, čaj, převléct, pivo atd.

Chybí vám něco? Ne? Také si myslím. Ono totiž na té desítce není občerstvovačka. Ale popravdě vůbec není potřeba. Je to rychlý závod a všichni se soustředí a duševně připravují na hrdlořezák a než se nadějete, je tu a vy dupete, pak cíl. Na občerstvovačku není čas. Pro někoho podstatný nedostatek, pro mnohé holý fakt a „nějak to půjde“.

Běchovice – ano, či ne?

Jako nadšenec jsem se samozřejmě přihlásil hned po otevření registrací. Je to přeci závod. Po mém zranění tento rok jsem začal závody hodně vybírat a spíše se začal soustředit na trail. Asfalt nedělá dobře mým achilovkám. Jak se Běchovice blížily, opravdu se mi nechtělo. Při rozklusu s kolegou, který mě tahal spíše závodním tempem, se mi opravdu nechtělo běžet. Ale co už mám dělat? Číslo na pupku, boty utažený, batoh v cíli. Kurňa já musím :-) Start, nasazené tempo neskutečně vysoké, ok, zkusím to i přes nemoc. Než jsem se nadál, cíl a … sprcha .. a čaj. Nooo ty jo. Sice asfalt, ale super atmosféra, žádné mačkání. Jo, Běchovice dostanou výjimku. Atmosféra, jednoduchost, rychlost, dřina a trochu i bolest. Ale jo – tak zase za rok.

Všem vřele doporučuji na vyzkoušení. Aspoň jednou, ať víte, jak se běhalo před více, jak 100 lety :-)