Slezský marathon - takový "obyčejný" trail maraton (17.srpen 2013)

Pro ty, koho by mohlo zajímat, možná pro úsměv Taťany a Jakuba, které jsem potkal v průběhu závodu a po něm, zde je pár postřehů a pocitů ze Slezského maratonu.

Údaje o akci jsou zde, ale předpokládám, že se při změně na dalším ročníku změní: http://www.slezskymaraton.cz/mapa.php

Předem podotýkám, že narozdíl od Taťany a mnoha dalších jsem se zatím neúčastnil žádného ultra trailu, ani jiného trailu delšího nez 21km. Šel jsem na Slezský s tím, že budu dělat doprovod manželky a můj malý tréning na velkou B7.

Neznám podrobně Beskydy, dokonce ani ne letem světem. Netušil jsem, do čeho jdu, ale majíc velký respekt před horami a delšími vzdálenostmi, jsem si řekl, že bude vše s rozvahou a bez zbrklosti. Původně jsem tento podnik neplánoval, ale úray achilovky v březnu a následný pokus o maraton v dubnu me na další 2 měsíce vyřadil z tréningu a hlavně připravil o 2 super závody, které jsem měl mít jako tréningové na B7. V nějakém dobrém rozpoložení jsem pak přemluvil ženu a dokonce ji i nadchnul na to, že Slezský dá a nemusí čekat na další maraton za rok, což původně chtěla. Hrozně se nadchla, protože jí jsou Beskydy blízké a tak jsme vyplnili přihlášku oba. A rychle zaplatili - protože ji znám. :-)

Úsměv na tváři pak vyvolava pasáž z e-mailu, který došel asi 10 dní před startem:

Na první pohled samozřejmé věci, jako pití, že to je extrémně těžké ... ano, s tím se počítalo, ale JAK těžké, to jsme měli okusit až za krásného slunného dne s 30C ve stínu.

Nebudu to okecávat. Na místo jsme se dostali v závěsu jakéhosi ostravaka (ne Rudy ;-), který měl na svem BáWu samolepku trailového běžce. Lepší, než navigace... :)

Cestou na prezentaci jsme potkali mraky lidí s modrejma věcma na hlavě, kde byly ještě cedulky jako z obchodu.

Bryskně mi došlo, že to je součást startovního setu. Někdo měl Salomon šátek (bandana), někdo čepku s šátkem na šíji proti slunci a někdo vizor (kšilt na pásce). "Vizor je děsnej, šátek je gut, ale je dámskej, čepice mi nesluší, ale z praktického pohledu by se mi hodila na B7 kvůli šátku na šíji.

OK, náhodně jsem dostal tašku s vizorem. Co jsem chtěl, že? :) Smířil jsem se s ním a mrsknul ho do auta, sledujíc nabušené frajery, jak se jim rýsují svaly v kompresním oblečení. Samozřejmě překontroluju i pár ženských se startovními čísly. Taky gut. Asi běhaj hodně kopce. Kouknu na sebe a poprvé mě napadne otázka, proč tu jsem?

 

Dolní Lomná

Skočme na start. Rychlý proslov ostříleného běžce (rozuměj staršího pána), který by mě na prvním výstupu zcela jiste dal do kapsy, a startovní výstřel rozproudil minidav 380 hlav do pohybu. Bránou jsem probíhal brzy po startu, ale ne dost rychle na to, aby kameraman ČT již neměl sklopenou kameru a opíral se o stativ. OK. Že prý nás čeká 5km stoupání. Čekalo. Ne moc rychle pohybující se dav mě přesvědčil o tom, že chůze je opravdu správná volba. Profíky nepočítám. Klus neměl z hlediska hobíků moc smysl, běh byl určen jen vyvoleným s časem mezi cca 3:34 (vítěz - NECHÁPU) až 5 hodin. Kamarád, kterého jsem potkal již dříve na jiném trailu, který trénuje v horách na B7 hodně poctivě, říkal, že zkusí čas 5-5,5 hodiny, nebo umře. Nevědouc, co čekat, jsem si řekl, že budu rád za 6 hodin - on trénuje v horách, já jsem pepík z Prahy.

Kozubová
Chůze do kopce v dohledu hlavního balíku mě docela uklidňovala. Po půl hodince chůze se smrskla cesta na lesní turistickou pěšinu a žena me začala odsekávat na mé debilní otázky, jestli je OK. Avizovala to již předem, že mám běžet sám, protože ji zbytečně stresuju, že má blbý pocit, protože "mě zdržuje". Nemusela. Byl jsem rád, že jdu v klidu a s ní. Nicméně byla nervózní a poslední 2 dny měla žaludeční potíže, tak byla hned od startu „nakopnutá“, přidal jsem tedy do kroku a stáhl pár posledních bězců.

 

Dostali jsme se na otevřené louky s nádherným výhledem do údolí. Neskutečné pohledy. Líbilo se mi to a nevadilo mi, že jsem mezi desítkou posledních. Našel jsem pár keřů (no našel - šli jsme přímo kolem nich, nevšiml by si jich snad jen slepý) s ostružiním, nicméně 380 lidí před námi udělalo své. Dotrhal jsem zbytek, vydýchal se a nabídl přicházející manželce. Nic jsem neříkal. Ona také ne, ale dala si. Byly fakt super. Zase jsem popošel a trhal druhou várku. Natažená ruka a slova "vypadni už" byla poslední, co jsem od ní do cíle slyšel. Chápu – potřebovala svůj klid.

 

 

Začal jsem stoupat rychlou chůzí a stahovat spoluběžce. Jedna slečna, druhá slečna, kluk, který zjevně mně nebo Markovi Odstrčilíkovi ukradl Nike kraťasy na běhání. S ním jsem se zakecal. Prý jeho první maraton. Odvážnej počin. Pokecali jsme, dokud se cesta na vrcholku nenarovnala.

Ještě zadýchaný dávám pár rychlejších kroků pro fotografa, ať to vypadá, že borci běží. Zklidnil jsem se a začal mírně klusat. Kolega s "klubovýma" trenkama měl své tempo, tak jsme se rozloučili. Navíc se začala cesta stáčet z kopce a, jak je mým zvykem z dvouminutových seběhů na trase Šutru z "prahe", jsem to pustil dolů. Nohy držely, achilovka také. Neklouzalo to, dusal jsem jak mamut. Zkusil jsem to trochu utlumit a zkultivovat. Jo to je ono.

 

Košařiska
Sbíhal jsem další lidi. Proč sakra jdou tak pomalu? Lesní pěšina, mírný kopeček aaaaaaaa hned kopeeeec  - "Šutrácký" seběh po velmi prašné cestě. Jeden běžec před vámi a bordel jak když před váma zdrhne stádo koní v prérii. Nebylo nic vidět. Nasadil jsem brýle. Neviděl jsem nic, ale aspoň mi to nelítalo do očí. Přestal jsem brzdit a za pár vteřin jsem oplácel "kolegovi ve zbroji" stejnou mincí. Opět jsem trochu začal brzdit, protože kopec nebral konce. Po chvíli prudký seběh končil a já mohl dlouhým krokem nechat pádit svá kila do údolí. Nádherné. "Nechtěl bych to jít nahoru", projede mi hlavou ... :)

Prašná cesta se změnila v lesní, vysypanou kamením. Chodidla dostávala "masáž beskydskými kameny", tak jsem začal vybírat střed cesty, kde byly kameny aspoň schovaný v trávě. Seběhl jsem další skupinu. Divný. Mám jen 6,5km od startu a metu to jak o život, zatímco ostatní rozvážně cupitají. Asi bych se měl krotit. Ale je to super!

Další bězci s rozvážným tempem. Znervózňuji a zapínám mozek - kontroluju - záda, gut, prdel, gut, stehna ... gut. Kolena ... kolena. Naštěstí také gut. Na lýtkách kompresky, také gut. Achilovky - cejtim, ale to je normál. Zahřívají se mi vždy nejdýl. Jedna po operaci, druhá popraskaná a srostlá v pahýl. Jsem rád, že vůbec běhám. Paty. Ozývá se pravá. WTF? Pálí to. 7.km a mně se dere na svět puchýř? Počkám no - z kopce se mi nechce zastavovat. Přeci to vydržím. Jak dlouho ten seběh může ještě trvat? Na 10,5 km se seběh rovná do roviny. Je zde odbočka na asi 300m přeběh po asfaltce k miniobčerstvovačce. Hrdě míjím frontu na vodu a sušenku, dávám si loka z camelu a vlastní hroznový cukr. Puchýř, zatr. - jo, ok, rychle shazuji batoh a tahám náplast, původně určenou na úplně jiný puchýř, který mám na noze už jako chronický.

Šup zpět do boty a hurá do kopce. Po 100m si nadávám a opět shazuji batoh. Měním ponožku. Borci, co jsem hurónsky předběhl se sápou přede mě a já se usmívám jak měsíček "jj, jen se koukněte na mamlasa, co si už TEĎ lepí puchýře". Když mě míjí další banda lidí, rozhoduju se, že si druhou fusekli měnit nebudu. Poběžím s každou jinou. Vzhledem k terénu to stejně mé nohy nepoznaj, že je jedna tenká, druhá tlustá. Do konce závodu to tak zůstalo.

Rychlou chůzí stahuji ztracený čas, znovu se tahám o ztracené pozice a jdu dál. SMSka – žena mě stíhá s necelým 3km odstupem ... seběhy má ráda. :)

 

Cestu na Ostrý a z něj prokecám s dalším souputníkem - téma je jasné - "z kama jsem" a zranění. Pohodová rychlejší chůze. V sebezích, které už nejsou tak dlouhé se ale odpoutávám a mažu opět vstříc okamžiku vyčerpání s heslem "musím rychle do cíle, ať mi nestihne dojít energie :-)))"

Kamenitý

Přemítám, proč se sakra tohle místo s občerstvovačkou jmenuje "Kamenitý" a tupě čumím na cestu přede mnou posetou kamením velkým jak dětská pěst. Dost malým na to, abyste se na to postavili jako na balvan a dost velkým na to, aby se skrze ne úplně odtlumené boty dostaly výstupky až na chodidlo. Jebat to. Sbíhám do lesa a cupitám mezi kořenama v jehličí. Super.

 

19,5km. Kolega Petr se vynořil proti mně ze smyčky na občerstvovačce. Kurňa. Buď je občerstvovačka ještě daleko, nebo se Petr flákal. Anebo se tam zdržel. OK, zdržuji se také. Iont, voda, kontrola camelu, rohlík s máslem, solí a šunkou, okurka. Holčina v černém - jako by z fotky na FB vystoupila. "Čau, ty jsi ta, co píše k Odstrcilikovi?" "Cože?" "No Xman na FB?" "Jo?", přikývne nechápavě.  "Michael Bronson" "Jo jasne, jak to jde?" "Jo přesně - JDE to." "JJ. Tohle je můj nejkratší závod, ale super. Tak já jdu. Zatím :)" Zůstavam stát. Nejkratší? Jo, OK, Taťana psala, že běhá stovky. Maraton. Nejkratší. Jdu si odsolit obličej, hlavu a ruce sprchou z hadice k pánovi na občerstvovačce. Koukám na lidi, co jsem stáhl, jak "šidej" občerstvovačku a zase mi utíkaj. V hlavě mi zní ozvěna slova nejkratší, sbírám batoh ze země a vyrážím. Kuwa. Ještě jednou tolik. Mám chuť na nealko pivo, ale je moc brzy. Chat tu bylo dost, jdem po značkách, tak ještě budou. Nebyly.

Slavíč - Lačnov - Kozí hřbet - Malý polom

Další 50ti minutové stoupání. Povídáme s nějakym chlápkem. Už to jde podruhé. Tento ročník má změněnou trasu. Prej sjezdovka někde po cestě, či co. V duchu otestuju senzor ve své patě. Puchýř se nehlásí – ale jo, sjezdovku dám. Nějak. Povídáme, dáváme indiánský běh. Kurňa. Jsem si říkal, že indiánský běh je jen, když začínám běhat. Po chvíli ho opouštím a sbíhám s už docela obouchanýma ploskama další půlhodinový seběh. Stoupáme. Hrubá asfaltka do kopce. Jdu. Rychle jdu. Rázně. Občas trhnu malinu nebo ostružinu. Každou půlhodinu dávám jeden anticramp preventivně. V mezičase to střídám s hroznovým cukrem. Dám ještě tuhle paní, tohlodle chlápka. No a tamhle toho kluka a pak už zvolnim. "Čau". "kuwa Petře, co tu ... dyt's byl..." "no krize totální". Hm. Tak jeho „5 hodin nebo se odvařím“, jak říkal. Dávám mu švestičky ze zahrádky, pár tablet hroznového cukru, 2 tablety anticrampu a pár rad dle mého nejlepšího svědomí. Chvíli povídáme, ať na to nemyslí. Po pár minutách mě posílá dál a sedá na cestu. Je mu blbě. Mrzí mě to. Pokračuji chůzí vzhůru.

Tu ženskou musím dát. Klape hůlkama po kamenech a já za ní dupu rychlou chůzí. Stahuju ji snad věčnost. Slunce pálí, ale mně začíná být zima. Dochází mi cukry. Rvu do sebe další hrozno a zjišťuji, že ztrácím přehled o čase. Před chvilkou jsem dával anticramp, ale už je to víc, jak 50minut. Přemýšlím, jak moc si zkazím žaludek předávkováním solí. "hej!" "he??" "tudy chlape". "Ježiši, díky!" Mini občerstvovačka borců z Xtrail Orlová přesně na odbočce z větší cesty na lesní pěšiny zpět nahoru do prudkého kopce. Takovej pěknej singltrek. Přehlídl bych to.

 

Muřínkový vrch

SMSka – žena po krizi dává na občerstvovačce kofolu a nealko pivo. Zkouším počítat, jestli stihne časovou bránu na 35.km. Nejde mi to, tak radši šlapu. SMSka – Slováci me chtěj stáhnout o peníze za roaming.

Chytám se nějaké holčiny. Má super tempo, střídá běh s chůzí tak akorát pro mě, ale určitě ji hrozně se*u, protože za ní dušu a funím. Njn. Pusť mě před sebe a zbrzdím tě. Držím se do další občerstvovačky na 35.km (druhá a poslední), před výstupem na Velký Polom, což pepíkovi y Prahy nic moc neříká. Maji jen vodu. Chci pivo, kofolu, iont, vody mám plný uši. "Chcete vodu?" "Jasně!!!" "Dík chlapče - ještě dva kelímky pls do camelu a jeden na ex do krku". Super kluci. Malí, ale šikovní. Pořadatel zapřáhl rodinu a známé, včetně potomstva. Bomba, přátelští, milí a ochotni pomoct. Kurňa, nechtěl bych to tu po nás sbírat. Dávám kelímky na hromadu k balíku vod, ať maj míň práce. Zaslechl jsem hovor nějakého dědy s šéfem občerstvovačky "To startují ve vlnách?“  "Ne, najednou, hromadný start" "Aha, to je divný, jdu ze Skalky a tam už byl před 2ma hodinama vítěz". Povzbuzující. Rychle pryč. "Pane, tudy po pěšině a po značkách." "Super, dík moc a pěkný den". Rozklusávám ztuhlé nohy. Po travnaté pěšině to jde. Po 500m čumeni  3m přede mě narážím na kámen. Zvedám pomalu hlavu, abych zjistil, kudy ho obejít "no to si dělaj pr****". Kopec jak "ceska stračena". Stromy rostou snad paralelně se svahem. Turisté, co "to" slézali, lezli po čtyřech. Ty woeee.

 

Velký polom

Co už. Nekoukej nahoru. Jde se. Zlatý schody na Šutru. 37,5.km. Nahoře se mi otvírá krásný výhled. Předešel jsem borce, co seděl na jednom ze "schodů". Celou dobu za mnou nikdo není a najednou se za mnou zjevil přízrak. Asi přijel výtahem. Kluk kolem 25 let, co jsem ho dal před hodinou a něco a vypadal, že má dost. Terminátor. Já 2 kroky, on 2,5. Neúnavně. Popobíhat nemělo smysl. O co se snažím. Přišel jsem dokončit. Na bednu nemam. Ego zasr....

 

Přicházíme po jindy nádherné hřebenovce ke stromu přes cestu. Ve chvíli, kdy vás chytaji křeče do namožených mezižeberních svalů a do prdele (pardon), stojím před stromem a přemýšlím. Podlezu-li, na druhé straně se už nezvednu. Přelezu-li, při slézání na druhé straně si natrhnu zadek.

Podlézám. Při pohybu dolů se dozvídám, jak se cítily stromy v Tatrách, když to tam pročistil před pár lety orkán. Terminátor přelézá o kus vedle. Nenatrhl se a tak usuzuju, že má o dost víc sil, než já a nechávám ho "závodit dál". Už jen 3kiláky, užiju si hřebenovku.
 

Jdu. Výsekem se mi otvírá příjemný pohled do údolí. Cvakám si fotečku u cedulky na vrcholu Velkého Polomu. Kouknu na "smrtku", co je na fotce a trochu se zděsím. Chce to pivo už od pohledu.

Jdu dál. Nechce se mi běžet. Myšlenky odletí k SMSce od ženy. Už dlouho nepsala a před chvílí se hlásili poláci, že chtějí také něco za roaming. Najednou mi docvakává, že mi žena psala něco o pivu v Dolní Lomné. To přeci není občerstvovačka, ani cíl. Tam by měl být začátek. Nicméně mírná (no možná už vetší) hypoglykémie není dobrý společník k přemýšlivému mozku a nechci ani myslet na to, že by to vzdala. Znám ten pocit. Humus. A ještě na mě čekat takovou dobu, než se uráčím dojít do cíle. Najednou zaslechnu zlověstné cvakání hůlek. No to snad ... Paní, co jsem jí dal při výstupu k druhé občerstvovačce. OK, gut. Dlouhý seběh. Asi tak půl hoďky. Držím se jí v patách. Kameny mi masírují chodidla. Je to příjemné asi tak jako, když se zapomenete obléct a skočíte si na jedno do baru Modrá Ústřice.

 

Závistivě šilhám po jejích S-Labových bačkorách a nadávám si, proč si šetřím ty svoje doma ve skříni. Jde. Doháním ji a stojíme na rozcestí. Bez značek. Jen turistická modrá a červená. Po vzoru akčních filmů volíme červenou a mažem dolů konverzačním tempem. Vbíháme na 500m asfaltový úsek a moje achilovky rozhodují pro chůzi.

Hospoda. Něco přes 3km do cíle. Pivooooo. Kurňa, to uz dám, to je kousek. Co se může stát na 2km? No vlastně ještě avizovaná sjezdovka. Sakra, nejsou to Alpy. Dám sjezdovku a na horský chatě v cíli zabavím sud nealka. Jdu. Před pivařema na zahrádce zahraju hrdinu a běžím. Když myslím, že jsem z dohledu, přejdu do chůze a lovim v tašce poslední anticrampy. Pro jistotu. Zpoza kopečka se vynořila skupinka seniorek s nordic walking holema. Looser, musí si myslet. Před chvílí tleskaly své vrstevnici a teď ji jde v patách skoro syn. Chytají hole do podpaží a tleskají. "Do toho, do toho". Vyloudím křečovitý, ale upřímný úsměv a se slzama od bolesti v očích se pokouším o běh. Jde mi to asi 500 metrů - k prvnímu MÍRNÉMU kopečku. Prdim na to. Stoupám. Chůze do kopce mi jde. Kopec se zvedá. Necelý kilák do kopce. Jupí! Paní s cvakajícíma hůlkama. Dokončujeme náš dříve načatý rozhovor, když se před námi otvírá nádherný výhled ... až na jednu maličkost. Červené pásky Salomon vedou k horizontu na louce ... někam. "Ne!!!!" "Jo, tam to vede, to je značka" "Ja vím, ale NE". – Zkrátka psychicky jsem počítal se sjezdovkou, ale ne s jejím SEBĚHEM! Jdu na přelom kopečka. Ty woe - to nejezdím ani na lyžích! Jak to mám běžet! Paní se mrštně přehoupne přes okraj a maže dolů. "Kdys naposledy válela sudy?" "S vnoučatama." Jo bezva, dá mě babička. Na asi 700-800 metrech klesáme o 270 metrů.

Po asi 50ti metrech sjezdovky - pohled dolů - nezdá se, ale je to černá. Severka prej:

 

A pohled nahoru:

 

 

Moje prsty nejsou v pr*eli, ale ani v botě na místě, kde bych je měl hledat. Seběh střídám s chůzí po zpátku, ať natřesu nohy zpět k patám do bot. Jsem línej a nepohyblivej na to, abych si nohy stáhl víc. Hledám konec a namlouvám si, že vidím cílovou bránu. Gut, cesta mizí za roh. Stoupáček, ok tam bude konec. Vidím borce, co jde v žabkách s závodním batohem. "Jak to jde?" "Jo, síla je, jen mám chodidla na maděru", odpovídám. "To dáš, dělej". "Jasně, chceš mě utavit? Kolik ještě?" "tak 700-800 metrů". To jde, pomyslím si, rozloučím se s díky a z posledních sil začínám naznačovat běh. Jakmile vběhnu do lesa a přizpůsobím oči stínu, zastavím a zase jdu - no way. Cíl nevidím.

Skalka
Ten poslední kilák stoupání serpentinama po kamenech do cíle byl nekonečnej. Cílem probíhám 6:07 po startu. Za půl hoďky i Petr, ale to jsem uz ospršenej a zoufale přemýšlím, co udělat, abych nemusel pěšky s 2ma báglama zase 1,5km DOLŮ po těch šutrech na autobus na start, kde mám auto. 
 

Žena mi psala. Po půlmaratonu to ukončila – dneska to nešlo. Asi dehydratace a vyčerpání organizmu díky předchozm dnům, plus dnešní horko udělaly své. Doklusala dalších 9km zpět na start. Je úžasná. Dala tu nejhorší část z maratonu. Nicméně ta druhá část byla docela peklo. Nechápu a vzdávám čest všem, kteří to dali pod 4,5 hodiny, možná i pod 5. Ta sjezdovka, to byl mazec.Taky ale výstup na Polom. Někde musím vygůglit, video, jak to někdo běží.

Co jsem si odnesl?

Poznání, co lze čekat na B7. Další poznání sebe sama. Další potvrzení, že s pokorou a respektem se dá dobře odstartovat cokoliv. Poznání, že na B7 si vezmu jiné boty. Utvrzení v tom, že gely nejsou pro mě a mraky dalších lidí – plný autobus lidí a všichni měli společné téma - kde se kdo po**** z gelu a jak dlouho to rozdýchavali. A také, jeden luxusni puchýř na patě.  :)

Doplněno - ještě luxusní modřinu pod palcem pravé nohy :-)

Ještě 2 obrázky z Garmina: