Je sobota 18.7.2015 6:55 ráno a kontroluji vše, co je třeba. Asi vše sedí. Je teplo tak akorát. Necítím se vůbec připravený, naopak pěkně rozespalý a naštvaný z posunutého startu. V 6:45 jsem ještě odpočíval na posteli, ale v těle hrála nervozita na nervy jak zhulenej kytarista na basovku.
Je sobota 18.7.2015 16:50. Vůbec si nevzpomínám na ranní myšlenky. Na krku se mi houpe dřevěná placka a od hlavy mi po těle stéká půllitr vody, který jsem právě dostal od děcek v cíli. Motorky se zastavují a permoníci v podvědomí vypínají provozovnu a jdou sosat cokoliv, co jim pošlu krevním řečištěm do chřtánu. Službu nastupují "on call" pracovníci v emergency centru a lehce nekoordinovaně vysílají pokyny tělu: 1) finišerská mikina 2) Bernard 3) pokoj 4) vysvléct 5) regener 6) studená sprcha 7) zpět a ládovat a ládovat 8) spát.
[střih]
Díky loňskému JUTu jsem věděl, že tento závod je těžký, ale nic, co by mě rozházelo. Papírově těžší už jsem dal také. Jediné, čím jsem si nebyl jistý, byla hlášená vedra (až 40C prý) ... no a druhým dechem dodávaly rosničky info o přívalových deštích až krupobití. Tywoe to bude něco, pomyslel jsem si. Hlavní bude tedy překonat živel, než trať. Hlavně ale, co na sebe? No, něco sbalím a rozhodnu se ráno. Když si nebudu jistý, budu pomocníček fotograf a jen tak popobíhat kolem.
Pozdní příjezd v předvečer startu - jak se to krásně vyřešilo, říkal jsem si. Určitě nestihnu výdej čipů. Chyba. Čip jsem dostal, zato už prej nevařej. Uf. Prý jen knedlíky. Jo, ale to je to, co jsem přesně chtěl. Sem s nima.
Ráno nechávám budík budíkem s tim, že "jako zaspím". Houby. Od pěti někdo šoupe v baráku a spánek se dá jen předstírat. No OK - snídaně to jistí a v 6 do sebe rvu 4 rohlíky. Kombo šunky a marmelády. Ať to stojí za to. Kafe, džus, vodu, zpět do pokoje a na postel. Nejde mi spát. Sakryš. No co, vystrčím ruku z okna a odhadnu to na krátkej rukáv.
Pár minut před startem mírně dezorientován z probouzení, totálně nerozhýbán odpovídám na pár pozdravů kolem. Nahazuji GPS, rovnám cancour plastového stahováku na čipu, který jsem ani nestihl ustřihnout.
Po chvíli lelkování kolem a instruování kamaráda (no nic moudrého jsem samozřejmě v tu chvíli už říct nemohl) se ozvalo něco jako start (proslov organizátora tam byl, ale kdo by to po ránu vnímal, že?). OK, asi teda běžíme no. Rozbíhám se pomalu. Hodně pomalu.
Předbíhá mě Pavel a prej, že proč ne, když to je z kopce a zadarmo. Má recht, mlíčňák. Pomalu to pouštím tak, jak mé šlachy povolují dle stavu rozehřívání. V půlce kopce už mám ucházející tempo valící se brambory ze stráně a při 4min/km na mě houká Dušan, že mi to běží. Ono mi to ale spíš nebrzdilo. A ano, mám radost, že jsem ho zahlédl. A zahlédl jsem ho zepředu (takových pohledů bylo v součtu dne ale opravdu málo a pak je převážily pohledy na jeho záda).... :-)
Seběh od Hájenky je super. Pro mě ideál - na rozehřátí. Žádnej stoupák jak na Perunu, kde se uvařím hned od počátku. V Josefáči se to houpe na protější kopec a hned je tu první změna proti loňsku. Někdo tu postavil sjezdovku. Zrovna do trasy. Ale jo, ok, už je mi teplo tak akorát a dávám ruce na kolena a jdu.
Nahoře následuje pár fakt krásných pasáží, u kterých přemýšlím, jak to v reportu Bezďovi pochválím. Fakt super. Tohle je trail. Lesík, pěšiny, lesík-nepěšiny, louka ... a Bezďa (organizátor):
Bezďa: "dolů doleva"
já: "Co tu děláš?"
B: "první skupina zakufrovala - běžte dolů"
já: "jak co proč? Jako tady, jak je ten fáborek?"
B: "jooo, dyť to říkám"
já: "proč mě zdržuješ ty woe, když to vidím - já myslel, že něco chceš?!"
Nechápu. :-)))
Pod loukou přebíhám asfaltku a skáču do lesa. V hlavě majíc stále zmatečný rozhovor, vbíhám přes mostek na pěšinu, kde je vlevo řeka a vpravo krásný vodní kanál. Celé zakryté stromy. Wow! Bezďa se dal na romantiku. Přemýšlím, kdy vytáhnu foťák, abych to cvakl, když v tu chvíli proti mě vyjede stádo borců s Pavlem (jiným Pavlem) v čele. Prej špatnej směr. No jo, ale je to tu tak pěkný! No co, tak jsem se s nimi vrátil k mostku a pokračoval za mostkem vlevo tam, kam ukazoval fáborek, který jsem přehlédl, když jsem se kochal. :-)
louka před brodem
Škoda. Už tu není akvadukt. Ale krááásná louka. měkký podklad, řeka vpravo ode mě ... a splav. Onen avizovaný splav, který Bezďa s radostí malého kluka sdílel na fejsbůku dlouho dopředu. Plně ho chápu. Je prostě BOŽÍ. To musím cvaknout. I s lidma, co si před ním sundavají již beztak propocené boty a ponožky. No jo no ... splavy se ve městech moc nevyskytujou, tak si v závodě nezašpiním a nenamočím boty, že. Jdu hrdě s botkama na nohou a přemýšlím, že to i po těch pár km zalomím a užiju si cachtačku u vody. Ale nohy nějak jdou dál a za jezem je opět po pár krocích voda z bot venku. Joj to bylo osvěžující.
Co určitě osvěžující není je to, jak tam chudáci dobrovolnící stojí. Co je pro závodníky úlevnou koupelí, je pro ně utrpení - stát tak dlouho v ledové vodě a dělat podporu závodníkům před zraněním a spadnutím. Ano, střídají se tam, ale i tak - stát dlouhé minuty v ledovém proudu ... no já bych to asi moc nedával.
Co určitě osvěžující není je to, jak tam chudáci dobrovolnící stojí. Co je pro závodníky úlevnou koupelí, je pro ně utrpení - stát tak dlouho v ledové vodě a dělat podporu závodníkům před zraněním a spadnutím. Ano, střídají se tam, ale i tak - stát dlouhé minuty v ledovém proudu ... no já bych to asi moc nedával.
brod - každý, jak chce. za mě v botech.
Po chvilce stoupání lesem nás to vyplivne na sjezdovce, kterou musíme vystoupat. Divné. Letos to jde lépe. Aby ne - je to sice Špičák, ale prý jiná sjezdovka. Ale borůvek tam bylo stejně a tak dočerpávám energii každým krokem. Hluboký předklon tomu jen pomáhá.
Sjezdovka je letos ve stínu díky tomu, že byl start dříve a také díky tomu, že je to mírně jiná strana. Určitě mě nevycucla jako vloni. Co mě vycuclo, byl Dušan, který se za mnou zjevil, ale musel jít vyklepat oblázky z ponožek, které si naložil při brodu pod jezem (Dušan není troškař a jde zkrátka svou cestou).
Seběh až k Mariánským schodům je stejný, jako loni. Je tu fajn atmosféra. Místní lidé fandí (asi nás chtěj mít brzy z krku), dobrovolníci makaj jak diví.
První samolepka do mapky s kontrolami.
Doleju trochu vody do bidonu, něco popiju z kelímku, Pozdravím Jonnyho (dobrovolník) a jdu. Někdo vpředu volá, kudy dál. Odpovídám, že jestli tam jsou schody, tak tam. Hodně schodů. Mizí někde dole. Letos jdu pomalu a tak si odpouštím "tygra", kterého jsem hodil před rokem.
Jsme zatím jen na 15.km a já přemýšlím, zda jsem v půlce, nebo za půlkou pole. Ten kufřík mohl zamíchat pořadím a upřímně jsem doufal a vsázel na nezkušenost některých běžců, kteří se nejspíš přihlásili bez znalosti toho, co to horský závod je (a jak se ukázalo později, nebyl jsem daleko od pravdy).
Kopečkama, nekopečkama, během, neběhem, proplétáme se krásným trailem až k nutné asfaltce na Jizerku. Asfalt v podvědomí ubíjí mou chuť běžet. Z loňska jsem si pamatoval, že tu byla hadice s vodou, co tekla ze stráně. Byla i letos, ale voda tekla čůrečkem do kýblu, který měl někdo zjevně nachystaný. nechám natéct do dlaní a chladím.
Po pár minutách jsme na občerstvovačce u Jizerky. Super. Co mě nadchlo, byli gumoví medvědi, o kterých jsem přemýšlel posledních pár km, že jsem si je ZASE zapomněl koupit. A ejhle, oni jsou tady ... v Jizerkách na Jizerce jsou medvědi. A po chvilce jsou medvědi i v Jizerkách na Jizerce v Michalově žaludku. Tam udělají lepší službu, než na talíři.
Jizerka
Do kopce se trochu flákám a jdu. Za 20 minut vidím záblesk svlečeného těla (krom trenek teda). To znamená jen jedno - Dušan mě hodlá trhnout.
stoupání od Jizerky
trochu panelového pekla
opět Dušanova záda
Na Knejpu tak nějak baletíme s Dušanem kolem ... je dobrej do kopce, kde jen chodím. Z kopce to trochu letí. Nicméně na Knajpu je to střídačka víceméně rovnějších, běhatelných pasáží na panelu/štěrku, což je asi hlavní rys JUTu, kterým se liší od jiných trailů a ultratrailů. Tady mi dochází, že tyhle rovné pasáže po "silnici" fakt nemusím. Radši 3x to samé do kopce a z kopce, než jedenkrát toto. Ale viděl jsem názory, že se lidem líbil předchozí ročník právě kvůli tomu, že zde bylo více této "sahary" ... Každopádně za mě pochvala, že to Bezďa trochu zpříjemnil.
Dušan se pochlubil, že doplnil palivo v podobě piva. Ty krabeee ... to bych tam asi vytuhl ...
Na Knejpě Dušan pivko, já zkouším nealko. Gut, ale Cola je taky gut, iont taky a voda na hlavu ještě líp. Meloun, medvědi v hrsti, houba na hlavu, za krk, další medvědi a pokračuji chůzí dál, než ty gumídky semelu.
Kus od Knejpy je odbočka z cesty, co vede z kopce. Tu si pamatuji. I dnes je zde potok. Čistej, čerstvej a na hlavě a za krkem pěkně osvežující.
jj ... vždy se najde důvod k úsměvu
Rychlostní prémie v podobě seběhu do Ferdinandova. Jako vloni. Dlouhý seběh s přijatelným sklonem - cca 3,5km - s vnořenou technickou pasáží náročnou na kotníky. Docela mazec, ale jde to lépe, jak loni. Super. Po technické pasáži seběh po lesní cestě se štěrkem. Dole málem nedobrzdím u občerstvovačky s Láďou. Dušan práve vstává a zbavuje se lahve s pívem. To je nezmar.
Láďa je super. "Čau Majkle, jak to jde?" "dík, super, trochu teplo, ale to já rád - no nejsem nejrychlejší, ale šetřím si to na l4l". "Jo, seš ňákej vysmátej - co dáš?", ptá se a rve mi z kapes bidony. "vodu, iont", ukazuji na bidony. Než si utřu čelo, cpe mi je Láďa zpět ... Profi servis. "mazej!" - on. Já: "pívoooo" a směju se. OK, dostávám něco pěny a zakusuju další hrst medvědů. S díky opouštím profi depo a klusem mixuji medvědy s colou, iontem a pivní pěnou.
Po pár stech metrech se nám to láme nahoru. Vidím "naháče". To bude gut, toho mám. Chyba lávky. Po 15minutách po Dušanovi ani vidu ani slechu. "Asi musím víc piva", řeknu si ... No - každému dle chuti a zvyku :-) Prostě mu to dupe.
Popravdě toto byl nejdelší výstup s balvany, kde musíte zvedat nohy výš, než kdekoliv jinde na trati a to jej dělá jiným. Ne nejtěžším - každý má svou slabinu jinde. Mě dnes došlo právě tady. Ne, že bych nemohl, ale zpomalil jsem na želví tempo. Pořád jsem sice šel, ale ten tah tam prostě nebyl. Výstup byl snad nekonečný, ale po každém výstupu přijde vrchol, odkud se dá běžet ... anebo se aspoň pěkně rozhlédnout kolem :-)
neverending story
Nad tímto krpálem, kde jsem si řekl, že jestli bude chtít Bezďa za rok trochu přitvrdit, tak trasu otočí do protisměru a zde se nejeden borec pekně zrakví, potkávám Martina. On mě zná. Já jeho taky, ale jsem trochu lempl na jména, tak to zasklím. Super se s ním povídá. Po chvíli mi cuká, ale po další chvíli zabere iont a nohy se vzpamatují a na rovince mimo les, pěkně na slunku, jej dotahuji. Odteď jsme to táhli spolu až do konce závodu.
jak bembloud na Sahaře
Spolu to táhneme dál a dál. V hlavě vyvstávají vzpomínky na loňský ročník. Tady jsem se někde svlaž...Jaromír??? Hm, tak tady se už nesvlažím. V potůčku se válí vysmátej Jaromír. "to je jak nová krev!!! Super! Poďte taky!" "Ne díky", zdvořile odmítám společnou koupel a decentně vrazím hlavu do volného místa ve vodě. Namočím Buff, návleky na ruce a je mi gut. Přístojící kluci na kole: "nechcete nám pomoct s tím Bire...". "dík!" a mizí ve mě půlka flašky. "Martine - na". Druhá půlka. "Rádi jsme pomohli kluci! Fakt díky!!!".
S Martinem se rozpohybováváme pomalu, ale rychleji a rychleji od neofiko občerstvovačky. Kolem Bedřichovské přehrady po asfaltu stále kecáme. Asfalt se lepí na podrážky. Po chvilce odbočka do lesa. Tady mi loni došla voda. Potřásám vestou a "zatím gut". S Martinem klušeme, občas popojdem, poklábosíme s předbíhajícími i předbíhanými a já vidím tu trasu, jako bych ji šel včera. Tak dokonale se vidím za zatáčkou vbíhat na občerstvovačku, až me Martin okřikne, že značení vede do lesa nahoru. Njn. Zajeté stereotypy.
Do Bedřichova sbíháme po průchodem louky s vysokou trávou - já alergik. Ale kupodivu super. Nic. Teda, až na malého vlčka v oblasti třísel. Houkám na Martina, že musím namazat. Mažu a ... no pálí hajzlík jeden dál. No co, jdem dál.
Bedřichov. Luxus nad luxusy. Skládácí plážová křesla/lehátka, ledová sprcha, pivo, nealko, iont, cola, medvědi (jak jinak). Ale hlavně! V chladícím boxu je POKLAD! Krabice plná ledu. BOMBA! Chladím zátylek, lýtka, ruce, hlavu ... fakt bomba ... nejradši bych do tý krabice vlezl sám.
Ve světlejší chvilce, kdy jeden ze sladších medvědů pustil do mozku trochu cukru, ulívám z bidonů trochu iontu a vody a žádám si kostky ledu přímo tam. Popravdě - iont i voda zteplají za pár minut a pak je to humus. S ledem je to ale dokonalost.
Nechám si ospršit hlavu, nabagruju medvědy a jdem s Martinem vstříc ... sjezdovce. OK, to jde - vloni to byla klikatá asfaltka nahoru, letos to je sjezdovka pod vlekem, ale vede na ten kopec, kde jsme minule celkem slušně mohli běžet. Než doběhnem ke sjezdovce, vyženou medvědi vlka do mých kalhot. Sakra, už zas ... no to bude pálit celou dobu?! <blik> nápad. Vyndavám bidon s vodou a ledem, odtahuju kaťata a "hasím". Sůl vypláchnuta a ... wono to jde pane hrábě! Makáme do kopce.
Nahoře to rozbíháme. Celkem super, dobře nám to utíká. Dozvídám se, že s Martinem pojedem společně do Berlína, že tam byl a ... no takové ty běžné "ultrácké plky", které se u piva ztratí. :-))) Prostě zabíjíme chvíle, kdy bychom si vyjmenovávali nebo aspoň mysleli na vše, co nás bolí, škrtí, škrábe apod.
Přes Hašlerovu chatu se dostáváme do Janova, skrz rozpálené město kolem hřbitova (jak příhodné - pro zombies) dále do kopce. Vloni mi ten kopec pěkně zatopil. Letos to nějak utíká. Díky Martinovi nejspíš.
Nahoře jsou mraky vos, ale jdeme dál a dál, napojujeme se na červenou a pak seběh. už je to celkem pohoda. Jediné, co mě vloni dostalo bylo peklo na hrázi přehrady. Letos jsme se tomu měli vyhnout. A vyhnuli. Při odbočce z červené je hospoda, kde mě vloni osprchla maminka, co myla synkovi hračky. Letos mě osprchla paní od hostince, kde jsme doplnili cukříky - jediná hospoda, kterou jsem letos navštívil. Bodlo to. Oboje - voda i cukry :-)
Přehoupnutí přes kopec a ... žádný trail na přehradu. Šipky nekompromisně ukazují vpravo. Jak jako ... VPRAVO? KAM VPRAVO? Jako, že se máme podívat na výhledy, nebo co? Vpravo byl sráz s borůvčím, pár kládama a nízkými stromky.
No HUSTÝ! Jizerský masakr motorovou pilou. Sem by mohl přijít Olaf na stáž. Vůbec nechápu, jak si někdo může stěžovat na Olafovi trasy ... ehm. :-) Ale bavilo mě to. Příjemná změna. Sice nebylo skoro vidět kudy kam, ale fáborky vedly suverénně kolmo dolů. Až ... až dovedly do trailového ráje. Já cvakám pár fotek toho peklíčka za námi a Martin povykuje něco o super koupeli. Když zandám mobil, je fuč. Ninža hadr. Rozbíhám se a koukám, kde se jako koupe v té říčce vedoucí od přehrady. Jak tam mohl vlízt beze mě?! Nebo on ... zdrhl??? Jak jako? Běžím. Cupitám. Letím. Dopr... svištím jako blesk. Vidím běžce.
já "Neběžel tu pokérovanej frajer s čepkou a kšiltem nahoru?"
závodník "???"
já "no jako kámoš"
závodník "takovej ... s hůlkama"
já "no, jo, asi jo"
závodník "joooo, to joooo ... kde se ve vás ta síla bere?"
já "no, nevim, kde ji bere on, ale já ho jen honím"
No honil jsem Martina snad věčnost. Dohnal jsem ho až po pár minutách regulerního běhu, který bych ze sebe vyloudil max. při intervalovém tréningu. Nicméně díky prostředí to běželo samo. Opravdu trailový ráj. cestička, měkký podklad, vlevo řeka, jejíž zurčení samo o sobě osvěžovalo.
nebýt cíl tak blízko, jsem tam naložený dodnes
"Martine, cos to mlel o tý koupeli?"
"jsem tě chtěl hecnout k běhu"
"OK, splnils na 1 s hvězdičkou. Co to jako má bejt?"
"No já myslel, že jsme u té klády přes řeku, tak jsem se těšil"
Kláda byla asi až za několik set metrů. bomba. Super přechod přes řeku.
Martin: "no teď sjezdovka"
já: "to je OK, vlastně se teším - to je závěr. Někoho ještě trhnem, ne?" - vyhlížím oběti potácející se ve svahu.
Martin je dost cáklej na to, aby se mnou souhlasil. Super!
Ve svahu dáváme do 10ti dva borce. Jedna holčina nám pořád uniká. Do kopce jí to dupe. Asi dobrej oddíl. Nad Luciferem překvápko. Vlastně jsem to čekal. Hodinám chybí aspoň 200 výškových metrů - plus mínus to odpovídá tak, že musíme šlapat ještě někam NAD Hájenku. Stalo se. Nevadí, užíváme si to. Oba. Martin si pochvaluje, že letos nejsou "psychofáborky" a přitom dotahujem dalšího souputníka. Šipka vpravo do lesa, do borůvek ... "Martine, těm psychofáborům neunikneš" - tlemím se při pohledu na rozevláté ozdoby na větvích vedoucí skrze les a borůvčí.
Proplétáme se nahoru. Martin prohlásí něco o tom, že nemá rád Bezďu. "Martine - vždyť ty si to užíváš přeci, tak se nedělej". Přitaká. A popravdě - čekal jsem něco podobného, ale cíl už byl cítit. Přitahoval doslova jako magnet střelku kompasu. Po vydrápání se na asfaltku už to bylo jen 400m do cíle. Dáme tu holku - odtušil jsem od Martina. Rozbíháme to, ale mě zahraje paní křeč varovnou ódu. Zvolňuji a Martin taky.
"dej jí - užij si to"
"blbost - doteď jsme to táhli, těch pár sekund, co bych ti cukl už není podstatných"
seběh do finiše
Rovnáme aspoň styl pro fotografy, sbíháme k Hájence, lámem to pod ní doleva a ... nevěřím. Sprintujeme poslední desítku metrů do cíle jen pár sekund po té borce. Objímáme se a děkujeme.
Super závod, super společnost, nádherný zážitek!
čas 9:50 a 56.místo Martin, 57.já. Není zlý. Ale mohlo to být lepší.
Dušan mi natrhl úsměv. Do půlky jsem ho zvládal viset, ale od půlky do konce závodu mi dal 50 minut a dokončil lehce přes 9 hodin. Respekt a gratulace.
Děkuji Bezďovi a všem dobrovolníkům a organizačnímu týmu. Nádherný závod, dle mého soudu lepší, jak vloni a v nejedné věci předčící některé zahraniční.
Speciální dík klukům a holkám na občerstvovačkách. Celý den na nohou, tahání barelů, čekání na posledního závodníka, horko, úžehy, úpaly, všeobecná pomoc závodníkům. Wow ... určitě to byl dost extrémní záhul a někteří z nich vypadali ještě víc zničení, než závodníci. DÍKY!
Speciální dík klukům a holkám na občerstvovačkách. Celý den na nohou, tahání barelů, čekání na posledního závodníka, horko, úžehy, úpaly, všeobecná pomoc závodníkům. Wow ... určitě to byl dost extrémní záhul a někteří z nich vypadali ještě víc zničení, než závodníci. DÍKY!
absolutní vítězové
Vybavení:
- Garmin fenix3 (recenze) - v režimu navigace nebyly ani potřeba, ale pro kontrolu jsem to měl zapnutý. Po ukončení jsem měl ještě 51% energie. záznam trasy bez problému
- boty Brooks Cascadia 9 (na vlhkých šutrech a kořenech trochu kloužou, jsou mírně těžší, ale tlumené s vyšším dropem - takové objemovky s dobrou ochranou a odvětráváním - ideál na ultra)
- Batoh Quechua – ale bílý
- 2x650ml bidon
- Adidas techfit triko bez rukávů
- stehenní kompresní návleky CEP - na lýtka nic
- návleky na ruce - tenké s UV ochranou a super chladivé po namočení
- kompresní ponožky Compressport s „bradavicema“ – stále si stojím za tím, že to je SUPER VĚC (v akci za 199 – nekup to)
- Buff Tondy Krupičky na hlavu – s kšiltem
Konzumace:
- tak tady jsem trochu pozapomněl, ale ... cca 4 gely GU
- každou hodinu saltstick tablety
- 2x ISOSTAR tableta - jedna v bidonu.
- Iont od JUT občerstvovaček - cca 2 litry
- voda z občerstvovaček, ale dala se nabrat - 2,5 litru
- Cola, nealko pivo (dle chuti a potřeby)
- medvědi - 4 hrsti (hladové hrsti :-)
Hodnocení JUT 2015:
Letošní ročník byl papírově těžší, ale díky absenci pro mne nezáživných dlouhých pasáží a novým tralovým cestám a "vylomeninám" byla trasa zábavnější a hravější - pocitově lehčí, jelikož vedla dost lesem a nebylo takové horko. Brod, borůvčí a kláda přes řeku, to bylo super zpestření. Nechápu lidi, kteří to přirovnávají ke spartan race - bahno, přelezy, průlezy, to jsem tu nikde nenašel ... asi zakufrovali. Prostě, toto k trailu patří a hotovo.
Jestli někdo tvrdí, že to na konci bylo zdrcující a nepříjemné a zákeřné, běžte na B7, kde vás potká 8.kopec před koncem, běžte na TDS, kde vás vycucne Col De Tricot, běžte na Pražskou 100, kde se budete proplétat po 2 noci po kopcích a zákeřných "Olafovinách" ... JUT byl v pohodě - věřte mi. Koneckonců - je to pořád hra. Musíte vydržet. Po dokončení takovýchto "záludností" budete silní, hrdí, vysmátí, protože jste to dokázali.
Občerstvovačky - WOW. Tady bych bez ostychu klidně řekl Bezďovi, že se až podbízí. Přebytek všeho, nehorázný výběr. Moc takových jsem neviděl. A to jsem byl i na ultratrailu, kde na stanici byly JEN barely s vodou, žádná obsluha a nic jiného.
Značení. Byť je divné, že se ztratil celý balík lidí na počátku a nemělo by se to asi stávat, pořád zde dost lidí nezabloudilo. Ono závodní vřava a adrenalin na začátku je stejně nebezpečný, jako únava. Stačí, aby první vylétl z trati a ostatni chrti, co "honěj zajíce-nebo tričko", honěj prvního ... a "přece není možné, že všichni běží špatně". To se stalo mně a ještě jsem se kochal, což vedlo k přehlédnutí značení.
Navíc, všíchni jsme měli až moc vypiplanou mapu s pouzdrem. Na jiných závodech se dostane PŘIBLIŽNÝ profil tištěný na startovním čísle, nebo mapa, ale bez obalu, a tak se mapa rozmočí dost rychle. S tím si Bezďa také vyhrál (až moc, řekl bych).
Jediný zápor, který souvisí/nesouvisí se závodem. Bývá zvykem, že se lidé nají a je postaráno o dostatek jídla. To bylo i zde, ale je to extrémně dlouhý a náročný závod, který došlo dost lidí před a po limitu. A je pravda, že kuchyně otevřená jen do 8:30 není to nej, co chce totálně domlácený, hladový a žíznivý závodník po dokončení slyšet. A TO naštve.
Jediný zápor, který souvisí/nesouvisí se závodem. Bývá zvykem, že se lidé nají a je postaráno o dostatek jídla. To bylo i zde, ale je to extrémně dlouhý a náročný závod, který došlo dost lidí před a po limitu. A je pravda, že kuchyně otevřená jen do 8:30 není to nej, co chce totálně domlácený, hladový a žíznivý závodník po dokončení slyšet. A TO naštve.
Na co si dát pozor?
Ultratrail je výzva sama o sobě. 68km a 2600m+ není až takové peklo, jako spíš červenec, kdy se závod koná. Teploty jsou to, co závodníky dostávalo na kolena. Ne každý to zvládá. Vypotíte minerály, dojde vám, dostanete křeče, spotíte si chodidla, puchýře, otlaky nohou, vlk, kamenná stehna, lýtka, oddělaná kolena a bůhví, co vše jsem zapomněl vyjmenovat. Toto vše se může stát i zkušeným "ultrákům", natož pak běžcům, co nemají zkušenost v horách. A to, že mám rád Jizerky, nebo že je mám v zimě proklouzané na běžkách neznamená, že to je v zimě easy, tak to bude krásná procházka v létě.
Myslím, že právě díky kombinaci tratě a teplot v červenci, se JUT řadí mezi ty těžší ultra v ČR.
Toto vše, co jsem napsal ale nedokáže vypovědět to, jak se budete cítit jako prvoběžec na trati. Musíte to zažít, cítit bolest stehen, vyčerpání, pot v očích, abyste pochopili, co lidé na tomto podniku zažívají pro to, aby dokončili. Respekt všem, co byli na startu a gratulace dokončivším.
Tags:
extremni zavod
Horsky maraton
Jizerky
Jizersky Ultratrail
Jizersky Ultratral
JUT
trail
ultratrail
zavod